Jak to začalo...

Začalo to událostí. Jsem si celkem jistá, že to muselo začít tím, protože pak to bylo jen horší a horší.Ten den jsme jeli s rodiči oslavit do nedalekého města narozeniny mého strejdy. V té době jsme byly ještě normální rodinka. Táta byl úspěšný právník a máma byla vyhledávaná finanční poradkyně. Ano, byly to pěkné časy, jenže nic netrvá věčně. Tenkrát máma čekala ještě jednu holčičku, protože tři děti jim asi nestačili. Derekovi nebyly ještě ani čtyři roky, ale Ryanovi už bylo osmnáct. Milovala jsem chvilky strávené s rodinou. Milovala jsem své rodiče, ale tohle už je jen minulost...

     Seděla jsem na zadním sedadle našeho luxusního auta a usmívala se. Měla jsem na sobě krátké, bílé šaty a na hlavě velký bílý klobouk, pod kterým jsem měla zapletené vlasy. Bratr si něco mumlal, ale já mu nerozuměla. Všimla jsem si, že se na mě máma často dívá a nádherně se přitom usmívá. I táta byl dnes až moc veselý. Měl na týden volno, který hodlal nějak kreativně využít. Tipuju, že nás vezme někam k moři nebo procestujeme pár památek. Každopádně to bude skvělé...už se neskonale moc těším.

,,Co říkáte na jméno Anna?'' Zeptala se máma náhle a já se na ní podívala. Její dlouhé a jemně zvlněné vlasy jí padali do tváře a ona s tím nic neudělala. Na sobě měla padnoucí, blankytné, letní šaty.

,,Anna je pěkné jméno, ale já spíš myslel na Barbaru.'' Řekl táta a podíval se na mě přes zpětné zrcátko. Viděla jsem ty šťastné hnědé oči, které mám ve vzpomínkách do teď.

,,Pěkná jsou obě jména, ale víc se mi líbí Anna.'' Řekla jsem a máma se na mě spokojeně podívala. Byla tak šťastná.

,,Tak budeme mít malou Annu.'' Řekl nakonec táta a dál se věnoval řízení. Už jsme byli skoro na místě, když se to stalo. Nevím, co přesně nám vběhlo pod kola, ale vím, že na místo už jsme nikdy nepřijeli. Táta strhl řízení a my skončili ve stromě. Snažila jsem se udržet při vědomí, ale točila se mi hlava. Auto bylo jako zmačkaná plechovka. Máma byla v bezvědomí a táta měl šok. První, na co jsem myslela, bylo to, že musím dostat Dereka pryč. Odepla jsem pás a potom i ten jeho. Seděl v autosedačce a naštěstí vypadal, že mu nic není. Otevřela jsem své dveře a vylezla ven. Vrávoravě jsem naše zdemolované auto obešla a nakonec ho úspěšně dostala do bezpečí. Chvíli jsem ho držela v náruči, ale pak jsem ho musela položit a pomoc rodičům. První jsem šla k tátovi, protože ten mi musel pomoc s mamkou. Opatrně jsem otevřela dveře a podívala se na něj. Byl při vědomí.

,,Tati? Tatínku?? Prosím odpověz...musíš mi pomoc s mámou...tati.'' Do očí mi vběhli slzy, když se na mě podíval. Jeho pohled byl prázdný a nepřítomný.

,,Táto...'' Jako na zavolanou se vzpamatoval a rychle vystoupil. Oběhl auto a vytáhl jí ven. Položil jí na zem a zkontroloval jí tep. Oddechl si a já s ním. Byla živá.

,,Melanie jsi v pořádku? Holčičko jsi celá?'' Nepatrně jsem kývla, ale pak jsem si všimla svých šatů od krve a propadla se do prázdna.

      Otevřela jsem oči, ale všude bylo jen bílo. Slyšela jsem neznámé hlasy, ale mezi nimi i pár známých. Pomalu jsem se posadila a spatřila Ryana. Když si všiml, že jsem vzhůru, tak ke mě přišel a objal mě. Měla jsem strach o mámu, ale i o tátu a o bratra.

,,Sestřičko...měl jsem o tebe strach. Jsem tak rád, že jsi v pořádku.'' Podívala jsem se mu do očí. Měla jsem jen jednu otázku. Kde je zbytek naší rodiny?

,,Derek je v pořádku, táta je v posttraumatickém šoku a máma...mámu operují.'' Vyděšeně jsem sebou cukla a on mě sevřel pevněji.

     Já jsem vyvázla i s bratrem bez doživotních zranění, ale máma potratila. Táta se dostal do krize. Začal pít a zadlužil nás. Moje matka se už nikdy nevzpamatovala a jednu dobu byla drogově závislá. Já se pokouším žít normálně, ale pochybuju, že to dokážu...

Co si o tomhle osvětlení minulosti myslíte?

Ahoj

Ne, lepší nadpis mě opravdu nenapadl :-)
Každopádně, na tvůj příběh jsem narazila přes katalog, a docela mě zaujal.
Sice to zatím začíná jako tisíce jiných- autonehodou. To sice není moc originální, ale vím, že je to jen začátek, a nemůžu říct, že by mě to nebavilo.
Sice bych uvítala, kdyby hned v prvním odstavci nebylo řečeno, co se jí vlastně stalo, protože takto to nebylo žádné překvapení, a vlastně jsme se jen dozvěděli, jak k tomu došlo, ale na druhou stranu, nechápu, jak se ti to povedlo, ale sepsala jsi to nesmírně čtivě. možná proto, že máš úžasný styl.
Jdu si přečíst pokračování. Jen tak dále!

Re: Ahoj

Moc děkuju :D

Přidat nový příspěvek