8. Kapitola

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem mu rozuměla, protože něco takového neslýchávám každý den. Podívala jsem se na něj a on přikývl.

,,To není možné.'' Řekla jsem a prohlédla si ho. Levou paži měl zřejmě poraněnou, takže jsem se rozhodla, že se raději ujistím, že se rána zahojila, protože jestli je jako já, tak tam najdu jen holou kůži. Pomalu jsem k němu přišla.

,,Rozepni si košili.'' Řekla jsem a on se na mě zaraženě podíval, ale udělal to. Krátce jsem se musela podívat jinam, protože tělo měl asi vážně perfektní. No tak Rose, vzpamatuj se! Podívala jsem se na místo, kde měl být podle všeho zranění, ale nic tam nebylo. Povytáhla jsem obočí a znovu se na něj podívala. Raději jsem zkontrolovala i tu druhou, ale taky nic.

,,Tak už mi věříš?'' Zeptal se s jemným úsměvem na rtech.

,,Já nevěřím nikomu.'' Odpověděla jsem mu pravdivě. Věřila jsem jen jednomu člověku, ale s tím se mu odmítám chlubit. Vypadalo to, že jsme už sami, jenže to mohl být jen přelud.

,,Myslíš si, že tam někdo je?'' Zeptala jsem se ho a on zakroutil hlavou. Kde bral tu jistotu? Vždyť na nás klidně mohli čekat hned za dveřmi a to by stačilo jen otevřít a už by nás měli, což se mi moc nezamlouvalo.

,,Máme dvě možnosti. Buď půjdeme dveřmi, nebo oknem. Já osobně raději preferuji pevnou zem pod nohama.'' Řekl a já přikývla. Začal si košili znovu zapínat a já mezitím zkontrolovala mou dýku. Měla jsem takový divný pocit, ale nedokázala jsem si ho vysvětlit. Byl to strach? Byla to nedůvěra? Ať to bylo cokoliv, tak mi to v hlavě dělalo pořádný zmatek a to mě vyvádělo z míry víc, než jsem potřebovala.

,,Myslím, že na dveřích se zřejmě shodneme.'' Prohodila jsem a on k nim zamířil. Tiše jsem ho následovala a byla připravená na útok či obranu. Váhavě se dotkl kliky a pak ty dveře otevřel...nikdo tam nebyl. Oddechla jsem si a on se na mě přes rameno podíval. Všimla jsem si toho úsměvu, který mu panoval na tváři a který mi připomněl Connora, který je bůhví kde. Ascher se vydal chodbou pryč a já šla pro jistotu za ním. Musel se tady hodně vyznat, protože během cesty ven ani jednou nezaváhal.

,,Jak dlouho jsi tady v tomhle městě a jak je možné, že o tobě neví?'' Zeptala jsem se s nadějí, že mi odpoví, ale neodpověděl, jelikož nás zastavil nějaký ozbrojený muž. Sevřela jsem svou dýku, ale než jsem stihla cokoliv udělat, tak už ležel mrtvý na zemi.

,,Otázky mi můžeš klást, až se dostaneme do lesa.'' Řekl a já přikývla. Bylo to moudré, protože zdržovat se otázkami, na které můžu zjistit odpověď i později bylo zbytečné. Pokračovali jsme v cestě ven a nakonec jsme se objevili na ulici. Nikdo mě nepoznal, jelikož nikdo nevěděl, jak přesně vypadám. V klidu jsem ho opět následovala až do doby, než jsme se objevili před lesem. Tady už jsem ho musela vést já.

,,Abych ti odpověděl na tvou otázku, tak je to jednoduché...starosta mi slíbil, že neprozradí mou identitu a to, co jsem zač, když budu hlídat vězně, což byla výhodná nabídka.'' Řekl a já se na něj letmo podívala.

,,Starosta? To se mu nepodobá.'' Podotkla jsem a on přikývl. Myslím, že na tohle měl stejný názor, jako já. Najednou, když jsem se mohla ptát, tak mě nenapadala žádná otázka, tak jsme tohle mé zjišťování odložili na dobu neurčitou. Šel vedle mě a byl stejně ve střehu, jako já.

,,Zajímalo by mě, proč tě starosta, tak moc chce zabít.'' Řekl a já se podívala na svou dýku.

,,Myslí si, že nosím smůlu nebo něco v tom smyslu.'' Řekla jsem a usmála se, protože já i on jsme dobře věděli, že kvůli smůle to rozhodně nebylo. Celé to jeho snažení mělo nějaký skrytý význam a já bych chtěla zjistit jaký.

,,Podle mě nemá žádný důvod...jen neví, co dělat ve volném čase.'' Prohodil a já se na něj podívala. I to bylo možné, ale ta představa, že mě honí, jak lovnou zvěř se mi nezamlouvala. Nezamlouvalo se mi i to, že nevím, co je s Connorem. Jakou můžu mít jistotu, že je v pořádku? Jakou můžu mít jistotu, že si ho ostatní stráže nepodali?

,,Jakou máš vlastně jistotu, že ten...Connor je na tvé straně a není to jen jejich léčka?'' Zeptal se mě a já pokrčila rameny.

,,Zachránil mi život...nikdy nemám jistotu, ale mám prostě pocit, že mu můžu věřit.'' Odpověděla jsem jistě a on se usmál.

,,Ty ses do něj zamilovala, že ano?'' Zeptal se a já se okamžitě zastavila. Milovat bylo nebezpečné a zrádné a já jsem se zapřísáhla, že se tomuhle citu budu vyhýbat obloukem, jenže pak jsem potkala Connora a asi se všechno změnilo.

,,Já nevím...to co k němu cítím je pro mě nové a ještě se v tom neorientuji.'' Odpověděla jsem a podívala se na něj. Podle toho jak se tvářil, jsem soudila, že mě chápal.

,,To znám.'' Zašeptal a podíval se na svůj luk.

,,Opravdu? A je z tohoto města?'' Zeptala jsem se, ale on zakroutil hlavou.

,,Byla, ale už není...před několika měsíci jí zabili lovci, když je na mě starosta poslal...nic jim neudělala a přesto jí neušetřili. Zemřela mi před očima...byla to moje chyba.'' Odpověděl a já ztuhla.

,,Promiň, neměla jsem se ptát...je mi to líto.'' Řekla jsem a přišla k němu, abych ho objala. Věděla jsem jaké to je, když někoho ztratíte...já přišla o celou rodinu a prošla jsem si tím, čím si teď prochází on.

,,Ne, neomlouvej se.'' Řekl a já od něj odstoupila. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když budeme pokračovat v cestě. Chtěla jsem se dostat k Velkému dubu, protože tam se potom budeme moct rozhodnout, kam jít dál. Proplétala jsem se kolem stromů a dávala si pozor na své okolí. Nikdy nás nesledoval, ale jistá jsem si tím nebyla, takže jsem byla ve střehu.

,,Jak dlouho už před nimi utíkáš?'' Zeptal se a já se na něj přes rameno krátce podívala.

,,Jsou to už skoro dva roky.'' Odpověděla jsem a vyhla se jedné větvi, která nepřirozeně čněla do cesty. Velký dub už nebyl daleko...už asi jen pět minut cesty. Oba dva jsme mlčeli...nebylo o čem si povídat a navíc si myslím, že ticho bude nejlepší pro nás pro oba. Objevila jsem se u posvátného dubu a opět ztuhla. Byl opřený o kmen a krvácel. Přiběhla jsem k němu s Ascherem v patách.

,,Connore! Proboha, co se ti stalo?'' Zeptala jsem se ho vyplašeně. Otevřel oči a na tváři se mu objevil úsměv.

,,Hledal jsem tě Rose...jsem rád, že jsi v pořádku...musel jsem tě vidět...musel jsem se ujistit, že ti neublížili.'' Odpověděl kostrbatě a já mu vyhrnula krvavou košili.

,,Hlavně nemluv...musíš se šetřit.'' Řekla jsem tiše a prosebně se podívala na Aschera.

,,Musím ti něco říct...chci ti to říct už dlouho...musíš to vědět...miluju tě Rose.'' Po tváři mi stekla slza, kterou mi namáhavě setřel. Musím mu pomoct...on nesmí umřít...nedokázala bych bez něj žít...už v tom mám jasno...miluju ho...

Diskusní téma: 8. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek