6. Kapitola (Connor a Rose)

Connor

Ta rána mě stále trošku bolela, ale to nebylo nic v porovnání s tím, že mě málem usmrtil můj vlastní bratr. Moje vlastní krev. Nespouštěl jsem z něj oči...nedokázal jsem to pochopit. Nemohl jsem to pochopit. Proč? Proč se o to pokusil? Jak mě...vlastně nás našel? Oba jsme dávali pozor...oba dva jsme šli co nejrychleji. Navíc Rose byla po celou cestu ve střehu. Vnímala okolí. Vnímala každý pohyb, a přesto se k nám dostal. To je skoro nemožné. Tohle mi bude muset vysvětlit. Rose se sklonila pro mou i svou dýku a on jí popadl za ruku. Trhl jsem sebou, ale ona zůstala klidná. Něco jí šeptal. Ona se na něj podezíravě podívala a pak se mu vytrhla ze sevření. Přistoupila ke mě a povytáhla obočí. Mohlo mi dojít, že bude chtít vysvětlení. Jenže jak jí zrovna tohle mám vysvětlit? Vždyť to snad ani nejde?

,,Nevím, jak nás našel Rose.'' Řekl jsem a ona přikývla. Věřila mi, ale nevěřila jemu, což bylo celkem pochopitelné. Krátce se na něj podívala a pak se zamračila. Podle jejího výrazu jsem soudil, že si na něco snaží vzpomenout.

,,Já tě znám.'' Řekla najednou. Překvapeně jsem zamrkal a tázavě se na ní podíval. On ho zná? Cože? Vždyť se nemohli nikde potkat. Měl jsem hodně špatné podezření. Můj bratr to kývnutím potvrdil. Tahle situace je čím dál tím víc zamotaná...

Rose

Byl to on. Byla jsem si jistá, že je to on. Byla jsem si jistá, že to byl jeden z těch lovců, kteří mě napadli u jezera. Ten blonďák, kterého jsem nechala žít. A já hloupá si myslela, že už ho nenapadne se sem vrátit. Měla jsem ho tenkrát zabít, jenže já to neudělala a teď za mou slabou chvilku málem zaplatil Connor.

,,Rose, odkud ho znáš?'' Zeptal se a já se na něj otočila. Nevím, jak bude reagovat, až mu řeknu, že mě jeho zřejmě starší bratr chtěl zabít v den, kdy jsme se my dva seznámili...asi bude šílet.

,,Je to lovec...nájemný vrah. Tenkrát jsem ho nechala žít v domněnce, že už se v tomhle lese neukáže. Zmýlila jsem se. Měla jsem ho zabít.'' Odpověděla jsem klidně, i přesto, že jsem klidná nebyla. Nejraději bych svou chybu napravila, ale to by mi Connor asi jen tak neodpustil.

,,Zabila bys mého bratra.'' Řekl a já zakroutila hlavou. Nebyla to tak docela pravda, protože já netušila, že je to jeho bratr. Jeho krev. Jeho rodina.

,,Zabila bych mého vraha.'' Snad mě pochopí. Musí mě pochopit. To zjištění se mi vůbec nelíbilo. Je to jeho bratr do háje. Rose, no tak se vzpamatuj. Odkdy ti záleží na lidech? Vždycky jsi jen zabíjela. Vždycky ti byl milejší tvůj život, jak ten cizí. Vzpomeň si na své rodiče. Na to, jak ses jich ,,zbavila''. Na to jak jsi je vymazala ze svého života. Ano uznávám...vždy jsem měla raději svůj život, ale pak jsem ho přece potkala. Nemůžu mu ublížit. Nemůžeš? Seš si jistá, že si mu ještě neublížila? Málem ho kvůli tobě zabili...musíš ho nechat jít. Musíš ho donutit zmizet z tvého života. Nezasloužíš si ho. Zahnala jsem to temné já zpět do kouta. Bylo to to samé já, co mě nutilo ubližovat. Nesnáším se za to. Musím to skončit.

,,Ano, já vím...chtěl tě zabít a zřejmě tě pořád zabít chce, ale tím, že bys ho usmrtila bys jen vyvolala to, že by po tobě šli další lovci.'' Podotkl. Zastává se mého nepřítele. Zastává se svého bratra. Fajn, jsem schopná to překousnout.

,,Já vím. Vím, co by následovalo.'' Zašeptala jsem a zvedla ho ze země, abych ho měla na očích. Sotva se držel na nohou. Tikal pohledem ode mě ke Connorovi. Vypadal, že nad něčím přemýšlí a vážně jsem netoužila zjistit nad čím.

,,Víš? A i přesto bys ho zabila?'' Kývla jsem a jeho bratra k němu popostrčila. Měla jsem toho dost. Vážně musím zmizet, jinak mu ještě něco udělám a to bych si do konce mého života neodpustila. Vběhla jsem do svého bývalého úkrytu, popadla plášť, další šípy a pak mé sídlo podpálila. Už se sem nikdy nevrátím. Prošla jsem kolem nich, chtěla jsem být co nejdřív pryč, ale Connor mě chytl za paži a zastavil mě.

,,Co to děláš?'' Zeptal se. Podívala jsem se na svou ruku a pak na něj. Proč to dělá ještě těžší než to je?

,,Odcházím. Vrať se domů Connore a hlídej si ho, protože by se mohlo stát, že by se jednou nemusel vrátit. Sbohem.'' Vytrhla jsem se mu a zamířila k jeskyni. Naposledy jsem se ohlédla na dům, který byl teď celý v plamenech. Bude mi to tady chybět. Pak jsem zmizela ve tmě. Slyšela jsem, jak vykřikl mé jméno, ale já se nevrátila.

Connor

Sakra! Všechno jsem pokazil...já hlupák. Mohl jsem se za ní rozběhnout, jenže teď jsem měl dost práce se svým rádoby bratrem. Za tohle mi zaplatí. Kvůli němu jsem jí ztratil. Měl jsem se zastat jí a ne jeho. Vražedně jsem se na něj podíval. On se usmíval? Vážně se teď usmíval? Neudržel jsem se a jednu mu vrazil. Nejraději bych z něj vymlátil duši, ale to by mi Rose stejně nevrátilo. Musím jí najít. Musím se jí omluvit. Musím jí to všechno vysvětlit. Ohlédl jsem se na tu chatu, která byla pohlcena ohněm. Sem už se nevrátí. Kam mohla jít? K Velkému dubu? K jezeru? Do města? Ať šla kamkoliv, tak já jí musím najít.

,,Za co to bylo?'' Zeptal se mě dotčeně. On se mě ještě ptá? Dělá si ze mě srandu?

,,Za Rose.'' Odpověděl jsem s kamenným výrazem ve tváři. Zamračil se a ránu mi vrátil. Zakolísal jsem, ale na nohou se udržel.

,,Chtěl jsi snad říct za Opuštěnou ne? Dostala tě.'' Řekl. Vytáhl jsem svou dýku a varovně se na něj podíval.

,,Její jméno je Rose...a ona nemůže za to, že jsem se do ní zamiloval.'' V jeho tváři bylo zděšení. Mezi námi teď panovalo ticho. Věděl jsem, co bude následovat pak. On mě prostě nepochopí. Jak by taky mohl? Nezná ji. Nechápe, čím si prošla. Nezná její milou stránku...

Rose

Nedokážu ho vyhnat z hlavy. Bojím se, že brzy zešílím. Nikdy jsem si ho neměla pustit k tělu. Zachránil mi život...pomohl mi a já ho pak vzala s sebou, což jsem neměla dělat. Neměla jsem mu dovolit přibližovat se ke mě. Vyběhla jsem kopec a rozhlédla se. Právě vycházelo slunce. Bylo to kouzelné. Kousek ode mě stála srnka. Usmála jsem se a nechala jí být. Nemám za potřebí ubližovat lesním zvířátkům...to platí ale jen do doby, dokud oni nebudou ubližovat mě. Byla jsem tak okouzlená, že jsem přeslechla ty tiché kroky, které ke mě směřovali. Dřív než jsem stihla něco udělat, mi někdo surově zakryl pusu a přiložil mi jednu povědomou dýku ke krku. Ta dýka patřila Connorovi.

,,O nic se nepokoušej Opuštěná...nebo ho zabijeme.'' Pomalu jsme se otočili a já ho spatřila. Někdo ho nesl. Byl v bezvědomí a krvácel z nějaké rány, kterou jsem nemohla najít. Co se mu do čerta stalo? Ten kdo mu ublížil mi za to zaplatí. Jestli Connorovi něco vážného udělali, tak přísahám, že zemřou dost bolestivou smrtí. Pustil mě a já se na něj chtěla otočit, abych si zapamatovala tvář toho, kdo mě ohrožoval, jenže mě někdo něčím udeřil do hlavy a já se propadla do temnoty...

Diskusní téma: 6. Kapitola

:O

Ježíši kriste, ty fakt dokážeš člověka uklidnit (velká ironie) S každou větou to bylo čím dál tím horší, to jak zapálila svůj dům :O To Connorovo doznání :O No, a ten konec :O Tak teď si piš, že budeš muset psát :P :D

Přidat nový příspěvek