24. Kapitola (Mel+Chris)

Melanie

Seděla jsem na sedačce se sluchátkami v uších a pozorně naslouchala textu písničky, která právě hrála. Poslední dvě hodiny jsem se nudila, a jelikož jsem byla opět sama, protože Chris si zase musel jít něco zařídit, tak mě nenapadalo nic, co bych mohla dělat. Nakonec jsem se rozhodla, že se půjdu projít na čerstvém vzduchu a protřídím si myšlenky, což bude vzhledem k mému psychickému stavu nejlepší...nerada to přiznávám, ale jsem vážně na dně a mám tušení, že Chris to ví a to mě nutí přemýšlet nad tím, že bych si možná měla domluvit hodiny u psychologa...možná by mi to pomohlo. Vstala jsem a odešla se do ložnice převléct. Ve skříni jsem si našla černé legíny, které byly dost podobné džínům, červeno-černé pruhované tričko s polovičním rukávem a ne příliš hlubokým výstřihem.  K tomu jsem si našla černý řetízek. Seběhla jsem schody, našmátrala kotníkové, černé boty na platformě a z věšáku popadla svůj černý, jarní kabátek. Do kapsy jsem si dala klíče, mobil, sluchátka a peněženku. S normálním výrazem na tváři jsem opustila náš byt a zamířila si to sama do toho v poslední době cizího světa. Nevím, co mě vedlo k myšlence, že ten svět už neznám, ale prostě mi to tak připadalo. Šla jsem ulicí neznámo kam a míjela přitom snad desítky lidí, kteří byli zaujatí každodenní rutinou svých životů, že si nebyli schopni všimnout svého okolí...jejich chyba, protože neví, o co vlastně přichází. Sotva jsem minula svou oblíbenou kavárnu, tak u mě zastavilo nějaké černé auto. Snažila jsem se to ignorovat a šla dál...teda jen do doby, než vystoupil ten muž.

,,Slečno Cowanová? Musím si s vámi promluvit...pokud možno někde jinde, než na ulici.'' Otočila jsem se na známého vyšetřovatele a přikývla.

,,V kavárně?'' Zeptala jsem se ho a tentokrát to byl on, kdo přikývl. Všimla jsem si jeho odznaku a pistole...ušklíbla jsem se a vrátila se zpátky ke kavárně. Najednou můj pohled spočinul na složce v jeho rukou...tohle neznamenalo nic dobrého.

Chris

Seděl jsem na židli a sledoval svou matku, jak přechází ze strany na stranu a rozhazuje přitom rukama. Věděl jsem, že mi chce něco říct, ale zatím se zmohla jen na ,,To nemyslíš vážně!'' nebo ,,Jen tě využívá.''. Nelíbilo se mi, že o Melanie mluví takovým způsobem, ale mohl bych jí tvrdit i milionkrát, že ona není jako ty holky, které jdou po penězích a stejně by mi to nevěřila...měla svůj vlastní názor a ten jen tak nezmění. Podíval jsem se na hodiny, které viseli na zdi, a zhluboka se nadechl.

,,Proč ona? Na světě jsou přece i lepší holky...tak proč sis vybral nějakou obyčejnou...'' Zamračil jsem se a skočil jí do řeči, abych předešel tomu výrazu, který se chystala použít.

,,Takhle o ní nemluv...neznáš jí, takže nemáš právo jí soudit...navíc si teď prochází dost těžkým obdobím a potřebuje mě, takže když dovolíš, tak já odcházím a tuhle debatu odkládám na dobu neurčitou...zatím sbohem.'' Řekl jsem, vstal a zamířil z toho pekelného domu pryč. Měl jsem plný zuby toho, jak o ní všichni z mé rodiny mluví. Vytáhl jsem klíče od auta a chystal se nasednout, když z domu vyběhla má naštvaná matka a zastavila mě.

,,Až tě nechá, tak si vzpomeň na to, že jsem tě varovala...nakonec se z ní vyklube stejná mrcha, jako z každé jiné holky, která sbalila bohatýho a zřejmě i naivního kluka.'' Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou a ona se zamračila.

,,Melanie, nebyla, není a ani nebude mrcha. Navíc...ještě jsem ti zapomněl říct, že patřila do velmi bohaté a vlivné rodiny a některé zbylé peníze pořád má, takže tak...už si změnila názor? Fajn...SBOHEM.'' Poslední slovo jsem zdůraznil, nastoupil do auta, nastartoval motor a odjel z pozemku mých rodičů. Kdykoliv v poslední době mluvím se svou matkou, tak se vždycky pohádáme...už mě to vážně přestává bavit.

Melanie

Objednala jsem si latté a pan Cooper černou kávu. Položil na stůl složku a já se na něj tázavě podívala.

,,Podle toho, že jste mě zastavil uprostřed chodníku, soudím, že máte něco nového.'' Řekla jsem a on přikývl. Dal mi znamení, abych se do té složky podívala, ale to se mi vážně nechtělo.

,,Možná máme důkaz, že váš bratr je nevinný...na pistoli vašeho bratra se našli hlavně otisky vašeho otce, což nám vnuklo myšlenku, že nejdříve zastřelil vaši matku a pak mohl chtít zastřelit vašeho bratra, který se tomu pokusil zabránit a podle místa, kam byla kulka vstřelena jsme se přiklonili k tomu, že jeden z nich omylem zmáčkl spoušť a tím vašeho otce zabil. Takže je to buď nechtěná vražda, nebo sebevražda s pomocí. Každopádně vaše matka byla zavražděna a na jednoho z nich padá vina...na koho konkrétně se bude muset nějakým způsobem zjistit.'' Informoval mě a já si povzdechla.

,,Můj bratr je všechno, ale ne vrah.'' Řekla jsem tiše a svěsila ramena. Nemyslela jsem si, že by to udělal úmyslně...nebyl by toho schopný, ani kdyby můj otec udělal cokoliv, i když zabití naší matky nebylo cokoliv...to bylo něco, co se mu nedalo odpustit.

,,Jsem si celkem jista, že můj bratr by matce neublížil. Choval se k ní s úctou a respektem...měl s ní výborný vztah.'' Podotkla jsem a podívala se na něj. Mohl být mladší, jak můj otec...tak kolem třiceti...vypadal docela dobře.

,,Budu to brát na vědomí...víte ještě něco, co by nám mohlo pomoct?'' Zeptal se, ale už mě to nezaskočilo, jelikož jsem měla předem připravené otázky.

,,Věděl jste o vražedných stavech mého věčně opilého a naštvaného otce?'' Zakroutil hlavou a dal mi znamení, ať spustím.

,,Trvalo to asi necelé dva roky. Bylo to většinou strašně náhlé...naštval se a zcela bezdůvodně nás mlátil...několikrát se nás pokusil i zabít...naštěstí jsme z toho většinou vyvázli s lehčími zraněními, ale mému mladšímu bratrovi jednou rozbil hlavu pálkou na baseball.'' Povytáhl obočí a pak se zamračil. Všimla jsem si, jak si začal dělat poznámky, což znamenalo, že jsem mu přeci jen řekla něco potřebného.

,,Ještě něco?'' Zeptal se a já přikývla.

,,Věřte mi...je toho o dost víc.'' Odpověděla jsem a napila se svého latté, abych se alespoň nějakým způsobem podpořila.

Chris

Vytáhl jsem mobil z kapsy a vytočil její číslo. Nechal jsem to asi minutu zvonit, ale nebrala to. Tak jsem to zkusil ještě třikrát a pak jsem to vzdal. Musel jsem si neustále opakovat, že je v pořádku, ale nějak jsem se o tom musel ujistit. Všiml jsem si, že tady chybí její boty a bunda, což by mohlo znamenat, že šla ven, ale neodpovědělo mi to na otázku, proč mi to nebere. Je na mě snad naštvaná? Bylo už skoro osm hodin večer, takže mě nenapadalo moc míst, kam by mohla jít, ale dřív než jsem stačil vyjít z domu, jsem zaslechl, jak někdo otáčí klíčem ve dveřích. Dvě vteřiny na to se ty dveře otevřeli a dovnitř vešla skleslá a naštvaná Mel. Tázavě jsem se na ní podíval, ale ona mi nevěnovala ani jeden pohled. Sundala si bundu, boty a odešla nahoru. Zajímalo by mě, co se zase stalo. Zazvonil mi mobil a já ho automaticky zvedl.

,,Za pět minut jsme u vás, tak nasaď úsměv a nachystej se, protože se tě Austin rozhodl vytáhnout do nejbližšího baru mezitím, co já si půjdu promluvit s Melanie.'' Angie zněla klidně, ale já věděl, že z toho má stejné obavy jako já.

,,Nemyslím si, že je to nejlepší nápad, ale zkusit to můžeš...jen tě varuju dopředu...vypadá naštvaně.'' Řekl jsem a slyšel jsem, jak si tam Austin něco mumle.

,,Beru na vědomí, tak zatím.'' Hodil jsem mobil na sedačku a začal uvažovat nad tím, jestli mám nebo nemám jít za ní...myslím, že bude rozumnější, když jí nechám samotnou. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře a já pousmál. Okamžitě jsem je šel otevřít. Angie vpadla dovnitř a mě vystrčila ven. Překvapeně jsem se na ní podíval, protože se mi stalo poprvé, aby mě někdo vyhodil z vlastního bytu.

,,Nemáme tolik času, kolik si myslíte, že máme...musíme si pospíšit pokud chceme zachránit ten zbytek Melanie, který v ní ještě je.'' Vysvětlila a zavřela mi dveře přímo před nosem.

,,Cítí za ní určitou zodpovědnost...zřejmě kvůli tomu, že ví, jaké to je, když ti umře někdo z rodiny.'' Řekl Austin a já se na něj podíval.

,,Zodpovědnost za ní cítím já.'' Přiznal jsem a svěsil ramena. Musel jsem doufat, v to, že Angie ví, co dělá.

Melanie

Někdo zaklepal na dveře ložnice a pak je otevřel. Srdce mi radostí poskočilo, když jsem zjistila, že tam stojí Angie. Vypadala pořád stejně dobře a pořád stejně mile, i když teď, jako by z něčeho měla strach.

,,Ahoj.'' Řekla a usmála se. Odložila jsem knížku a úsměv jí oplatila, i když ten úsměv nebyl zcela upřímný.

,,Ahoj...co tady děláš?'' Zeptala jsem se jí a snažila se nasadit jiný tón hlasu, jelikož ten momentální byl dost nepříjemný.

,,Přišla jsem se na tebe podívat...a zjistit, jak na tom jsi.'' Odpověděla a já jí naznačila, ať se posadí ke mě, protože jsem vážně nechtěla, aby celou dobu stála.

,,Jak to myslíš? Jako jestli se pořád chovám, jako psychicky labilní magor, který by si nejradši podřízl žíli na zápěstí? Nebo jestli se pořád chovám, jako člověk, který přišel o matku a zjistil, že jí zřejmě zabil její manžel?'' Nevím proč, ale z nějakého důvodu mě její přítomnost spíše naštvala.

,,Ani jedno...přišla jsem se podívat na zlomenou holku, která kolem sebe kope, protože potřebuje pomoc, kterou jí zatím nikdo neposkytl. Přišla jsem se podívat na holku, která se topí ve svých vlastních pocitech, ale ještě nikdo jí nehodil záchranný kruh. Přišla jsem se podívat na svou kamarádku, která lehce, ale nechtěně ničí mého kamaráda. Tobě to sice tak nepřipadá, ale Chris je na tom dně s tebou a i přesto, že se vás oba snaží vytáhnout, tak mu to nejde, jelikož mu to nechceš dovolit.'' Překvapeně jsem se na ní podívala. Nevěděla jsem, co jí na to říct, tak jsem jí jen objala a snažila se vstřebat ten její proslov. Měla pravdu...měla bych se vzpamatovat.

,,Já vím...jenže nevím, jak se z toho dna mám dostat.'' Přiznala jsem, když jsem naše objetí ukončila. Všimla jsem si, jak se jí na tváři objevil úsměv a mě v ten moment došlo, že jí něco napadlo.

Chris

Seděli jsme u baru a popíjeli pivo. Pro dnešní večer jsem nebyl nejlepší společník a myslím, že to už Austin, tak před půl hodinou zjistil.

,,Jaké to vlastně je?'' Zeptal se najednou a já věděl přesně, o čem to mluví. Pokrčil jsem rameny a podíval se na něj.

,,Je to jako by se mi rozpadala před očima...jako by tu starou Mel nahrazovala jiná a ta stará nenávratně mizela.'' Odpověděl jsem a on povytáhl obočí.

,,To nezní zrovna nejlíp.'' Prohodil a já přikývl. Taky to nejlepší nebylo. Podíval jsem se na svůj mobil a v ten moment jsem si všiml, jak se Austin zarazil a díval se někam před sebe. Podíval jsem se tím stejným směrem a stejně, jako on jsem se vážně zarazil. Nemohl jsem věřit svým očím. Tohle byl asi vážně zázrak. Našim směrem šla Angie se spokojeným úsměvem na rtech a kousek za ní šla Melanie s tím svých sladkým úsměvem a veselýma očima. Překvapeně jsme se na sebe s Austinem podívali a já se pak jen usmál. Mel ke mě přišla a políbila mě. Byl jsem víc, jak překvapený.

,,Čau Austine.'' Řekla a on jí její pozdrav oplatil. Posadila se mi na klín a vesele se na mě podívala. Podíval jsem se na ní a pak na Angie, která jen pokrčila rameny. Byl jsem jí vážně vděčný, ale nesmí zapomínat na to, že to ještě neznamená, že je všechno v pořádku, jelikož je tady pořád možnost, že Mel je v tomhle stavu jen dočasně...

!!!Oblečení k příběhu je vlastní tvorby...prosím nekopírovat!!!

Diskusní téma: 24. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek