15. Kapitola

,,Celé město se brzy dozví pravdu...nikdo už vás nebude pokládat za nepřátelé.'' Oznámil nám otec a já přikývla. Byla to sice pěkná představa, ale i tak mě to znepokojovalo víc, než si ti dva mysleli. Měla jsem tušení, že i přesto, že jim starosta řekne, že nejsme nebezpeční, tak mu to stejně neuvěří a budou se nás snažit zabít...tohle se prostě už nedá změnit.

,,Rose, myslíš, že se mu dá věřit?'' Zeptal se mě Ascher, když se od nás otec vzdálil. Podívala jsem se na něj a rozhodla se, že mu nebudu zbytečně kazit radost svými názory.

,,Určitě se mu dá věřit.'' Odpověděla jsem a nasadila důvěryhodný úsměv. Byla jsem ráda, že bratrovi nedošlo, že lžu, ale nemohla jsem svého otce bez důkazů podezírat.

,,Dobře...když to říkáš ty, tak to bude pravda.'' Řekl nakonec a pak se usmál. Měla jsem radost z toho, že je šťastný...působil teď tak klidně a vyrovnaně...dovádělo mě to k myšlence, že bych se tak měla začít radovat i já, jenže to nešlo. Někdo z nás dvou musel být ve střehu a vzhledem k tomu, že Ascher už mu podlehl, jsem to byla já.

,,Pojďte sem...chci vám ukázat vaše nové koně.'' Zavolal na nás otec a my ho uposlechly. Všimla jsem si, jak rychle jsme se změnili. Já byla teď krotká a ne tak divoká, jako předtím...uvádělo mě to do rozpaků, jelikož jsem měla ráda svou svobodu a divokost. Uvádělo mě do rozpaků to, že jsem o obě tyhle věci přišla.

,,Rose, vím, že pro tyhle zvířata máš slabost...snad ti tím vyčaruju alespoň malý úsměv na tváři.'' Řekl mi otec a já pokrčila rameny. Nechtěla jsem se s ním bavit...ještě jsem na něj ani nebyla dostatečně zvyklá a také si nejsem jistá, jestli na něj někdy vůbec zvyklá budu.

,,Měla jsem pro ně slabost...teď mám slabost pro něco úplně jiného.'' Řekla jsem mu neutrálním tónem a šla za ním. Všimla jsem si, že si mnou není jistý...že si není jistý tím, jestli mu někdy budu věřit...ani já si tím nebyla jistá.

,,A pro co?'' Zeptal se a já po něm vrhla varovný pohled. Byl to sice můj otec, ale to mu ještě nedávalo právo, aby vyzvídal. Moje slabosti mu mohli být ukradené, takže jsem mu o nich nehodlala nic říct.

,,Zeptám se později...vidím, že na povídání nemáš náladu.'' Prohodil. Přišli jsme ke stájím a on nás zavedl dovnitř. Bylo tam místo pro šest koní, ale ve skutečnosti, tam byli jen tři. Jeden bílý, druhý černý a ten poslední kaštanově hnědý...ten mi okamžitě padl do oka. Přišla jsem k němu a pohladila ho po hřbetě...ten dotek mi ale v hlavě promítl řadu vzpomínek...vzpomínek, které nepatřili mě.

,,Od koho jsi tohoto koně koupil?'' Zeptala jsem se ho a ruce stáhla. Ascher si mezitím prohlížel toho bílého.

,,Jedna paní ho prodávala...umřel jí syn, kterému tenhle kůň patřil.'' Odpověděl a mě se opět začali drát slzy do očí. Věděla jsem, že mi nelže.

,,Patřil Connorovi.'' Zašeptala jsem a ucítila na svém rameni Ascherovu ruku. Podívala jsem se na něj a odstoupila od koně. Nevěděla jsem, jestli dokážu vlastnit koně, který dříve patřil klukovi, kterého jsem milovala...klukovi, který je mrtvý.

,,Chcete se podívat domů?'' Zeptal se nás otec, ale já mu nebyla schopná odpovědět a ani přikývnout. Byla jsem úplně vyvedená z míry. Ascher mě vzal kolem ramen a vedl mě za otcem. Můj bratr očividně věděl, jak mě tohle zjištění zasáhlo.

,,Každý máte svůj vlastní pokoj...myslel jsem si, že to takhle bude nejlepší. Koneckonců jste už dost staří na to, abyste sdíleli jednu místnost.'' Řekl otec. Otevřel dveře do domu. Objevili jsme se v malé předsíňce, ale já domu nevěnovala pozornost, jelikož jsem si v hlavě rozebírala vzpomínky, které zjevně patřili tomu zvířeti. Connor s ním trávil spoustu času. Z mých myšlenek mě vyrušil otcův hlas.

,,Rose, tohle je tvůj pokoj. Samozřejmě si můžeš jakkoliv přemístit nábytek...můžeš si dělat, co se ti jen zlíbí.'' Rozhlédla jsem se po vybavené místnosti a pousmála se, abych mu dala najevo, že jsem mu vděčná. Klouzala jsem pohledem z postele na skříň, stůl se židlí, knihovnu s knihami a na další vybavení.

,,Vypadá to pěkně.'' Řekla jsem a podívala se na otce, který byl podle všeho spokojený. Pak mě tady nechali a šli si prohlédnout zbytek domu. Já se posadila na postel a vzala do svých rukou středně velkého plyšového medvídka. Na tvář se mi vloudil úsměv...vždy jsem milovala plyšové medvídky.

,,Rose...musíme na náměstí...oznámíme lidem pravdu.'' Řekl otec, když se objevil ve dveřích. Přikývla jsem a vstala. Medvídka jsem hodila zpátky na postel a odešla za nimi. Měla jsem obavy z toho, jak budou lidé reagovat. Vyšli jsme z domu a zamířili do města. Za celou cestu nikdo z nás nepromluvil...nikdo k tomu neměl důvod. Na náměstí byla spousta lidí, což ve mě vyvolávalo téměř šílené pocity. Otec vystoupil na něco, co vypadalo jako pódium a my dva ho bezeslova následovali.

,,Drazí měšťané! Prosím o vaší ctěnou pozornost! Musím vám něco důležitého oznámit!'' Vykřikl otec a já povytáhla obočí. Drazí, ctěnou a důležitého? Vážně řekl tyhle slova?


,,V posledních letech v tomhle městě došlo k velkému nedorozumění...Opuštěná alias Rose není nebezpečná...stejně jako její pomocník alias Ascher!'' Oznámil jim můj otec. Dav si začal něco šuškat, ale nikdo nic nevykřikl.

,,Každý z vás ví, že už dlouho dobu hledám své dvě ztracené potomky...bohužel až nyní jsem zjistil, že jsem je celou dobu měl na dosah, ale jen jsem nevěděl, že to jsou oni...Rose a Ascher jsou mé děti, takže si nepřeju, aby byli vystavováni nebezpečí.'' Dodal a podíval se na nás. My dva mu pohled vrátili a já se pak podívala do davu, kde jsem zaregistrovala tu starou ženu, která mi pomáhala...na tváři měla spokojený úsměv...

     Seděla jsem na posteli a dívala se před sebe. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak moc se můj život za posledních pár dnů změnil. Našla jsem bratra a otce. Přišla jsem o dalšího člověka v mém životě. Získala jsem střechu na hlavou, rodinu a koně. Bylo na čase, abych svůj starý život smazala a na plno si začala užívat ten nový...ostatně mám pocit, že to samé se chystá udělat i Ascher, který si na tohle zvykl podstatně dříve, jako já. Ozvalo se zaklepání na dveře a já sebou trošku trhla, jelikož jsem nečekala žádnou společnost.

,,Ano?'' Křikla jsem. Dveře se otevřeli a v nich se objevil otec. V rukou držel misku ovoce a nějaký přeložený papír.

,,Ahoj, Rose. Neruším?'' Zeptal se a já zakroutila hlavou. Sledovala jsem, jak položil misku na můj stůl a pak se posadil na okraj postele. Podívala jsem se na něj.

,,Ascher mi řekl o Connorovi...moc mě to mrzí.'' Řekl a smutně se na mě podíval.

,,Nebyla to tvá chyba.'' Ujistila jsem ho a on se pousmál. Natáhl ke mě ruku s papírem a já si ho od něj ochotně vzala. Otevřela jsem jej a usmála se. Byla to jedna z jeho kreseb, ale tahle byla nová.

,,To je tvá matka.'' Řekl a já přikývla. Byla to skutečně úchvatná práce...i ona byla úchvatná. Milovala jsem její oči, i když tady byly smutné. Milovala jsem vůni jejich vlasů, i když jsem jí už dlouho necítila. Milovala jsem hebkost její kůže, i když jsem se jí dlouho nedotýkala.

,,Chybí mi.'' Zašeptala jsem a přejela prsty po jejím obrázku.

,,To i mě.'' Řekl otec a svěsil ramena. Po tváři mi stekla slza a já si uvědomila, jak často v poslední době pláču. Otec mě sevřel v jeho něžném objetí a já se nechala uklidňovat.

,,To bude v pořádku...všechno se zase spraví.'' Šeptal a já tomu věřila. Vždy se všechno nakonec změnilo.

,,Mám tě ráda, tati.'' Řekla jsem mu a usmála se. Nečekala jsem, že mu to ještě někdy řeknu.

,,Já tebe taky, Rose.'' Řekl a odtáhl se ode mě. Pak už jsem ve svém pokoji byla sama. Vstala jsem a šla mámin obrázek schovat do stolu, aby se mu něco nestalo. Byla to pro mě důležitá vzpomínka.

,,Rose, nedáme si závody na koních?'' Zeptal se mě Ascher a já přikývla. Bylo na čase mu ukázat, kdo je lepší.

,,Jistě...porazím tě.'' Odpověděla jsem mu a on se na mě pohrdavě usmál.

,,Tak o tom pochybuju.'' Sotva to řekl, tak se rozeběhl dolů ze schodů a já vyrazila za ním. Naše cesta vedla ke stájím, kde byly nachystaní naši noví koně. Podívala jsem se na bratra, vyskočila na koně a zamířila ven ze stáje. Bylo předem jasné, že tenhle závod mám vyhraný...

Tak a je to tady...poslední kapitola Osamělé. V nejbližší době se zde ještě odjeví epilog, takže tohle určitě ještě není konec :D P.S. Na obrázku matka Rose...

Diskusní téma: 15. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek