14. Kapitola

Seděla jsem tam v cele a sledovala, jak si Ascher ochotně povídá se svým otce, kterému jsem nevěřila. Nemohla jsem uvěřit ani tomu, že Ascher mu na to, tak rychle skočil...zrovna u něj jsem si myslela, že si to bude víc prověřovat, ale to jsem se podle všeho spletla. Nakonec jsem jen zakroutila hlavou, opřela se o zeď a zavřela oči. Neměla jsem zapotřebí se do jejich konverzace jakkoliv zapojovat, takže jsem se rozhodla raději usnout, než abych byla součástí tohoto šíleného a v poslední době obzvlášť nepřehledného světa...

      Běžela jsem lesem a neodvážila se zastavit. Moc dobře jsem za sebou slyšela rozčílené hlasy lovců, kteří se mě chystali zabít. Byla je jedna možnost a to...musela jsem se schovat do jeskyně, o které nevěděli, což bude složité vzhledem k tomu, že ví o všech místech v okolí. Jako vždy jsem potkala Velký dub, ale tentokrát jsem neměla čas na to, abych ho obdivovala. Minula jsem ho a zamířila k jezeru. Nevím proč, ale něco mě tam vedlo, takže jsem tam prostě zamířila a snažila se ignorovat pocit, že bych se měla otočit, abych zjistila, jestli mě někdo sleduje. Po cestě k mému cíli jsem se nevyhnula jedné větvi, která mi způsobila krvavý šrám skoro přes celou tvář, jenže jsem nic necítila kvůli adrenalinu, který proudil v mých žilách. Běžela jsem dlouho, což způsobilo jen to, že mi docházeli síly, ale pak jsem se naštěstí objevila u jezera a oddechla si. Rozhodla jsem se otočit, ale toho jsem v zápětí litovala. Těsně pod srdce se mi zabodl dlouhý šíp a já téměř okamžitě začala kolísat...pak už nastal jen pád do jezera. Dřív než jsem nade mnou uzavřela ledová hladina, jsem uslyšela radostný pokřik lovců. Jezero mě zcela pohltilo a já se tomu ani při nejmenším nebránila. Netuším, jak se mi to podařilo, ale objevila jsem se na nějaké mýtině. Nebyla jsem zraněná.

,,Rose.'' Poznala jsem ten hlas. Pomalu jsem se otočila a do očí se mi nahrnuly slzy. Stál tam celý v černé. Stál tam s dokonalým úsměvem na rtech.

,,Connore...jak...jak je tohle možné?'' Zeptala jsem se ho. Cítila jsem, jak mi první horká slza stekla po tváři. Přišel ke mě, setřel jí a objal mě.

,,Nemáš důvod brečet...nic se přece neděje...všechno je v naprostém pořádku.'' Odpověděl mi, ale já jen zakroutila hlavou.

,,Nic není v pořádku.'' Řekla jsem mu, ale on se usmál a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Ten dotek byl tak jedinečný, že jsem si přála, aby nikdy neskončil.

,,Ale bude...slibuju...jen nesmíš zapomínat na to, že ještě není čas, abysme byli spolu...ještě musíš stihnout udělat spousty věcí.'' Řekl mi a chytl mě za ruce.

,,Kéž bych mohla vrátit čas...zabránila bych tvé smrti.'' Zašeptala jsem, jenže on zakroutil nesouhlasně hlavou.

,,Moje smrt nebyla náhoda...měla to tak být.'' Ujistil mě. Nelíbilo se mi, že to tak bral.

,,Proč? Proč musím pokaždé přijít o někoho, na kom mi záleží? O někoho, koho miluju?'' Zeptala jsem se ho nešťastně. Pohladil mě po tváři.

,,Kdyby lidé neumírali, tak jaký by měl život smysl?'' Odpověděl otázkou.

,,Asi máš pravdu...kdybys neumřel, tak bych ušetřila tvého bratra alias odporného vraha. Kdybys neumřel, tak bych se nevrátila na svůj pozemek, nenašla tajnou chodbu k mé ochránkyni a nedozvěděla se, že Ascher je můj bratr.'' Podotkla jsem a on přikývl. Asi jsem začala chápat, že i to špatné je pro něco dobré.

,,Chci, aby sis pamatovala, že má smrt nikdy nebyla a ani nebude tvá chyba. A taky chci, aby sis pamatovala, že tě miluju.'' Řekl mi a já se pousmála.

,,Taky tě miluju.'' Řekla jsem mu a v ten moment se to rozplynulo. Znovu jsem se objevila v té vodě. Bylo mi chladno, jenže pak mě někdo vytáhl. Podívala jsem se na svého zachránce a zděšeně vykřikla. Byl to někdo, kdo měl ošklivě zohavený obličej...

    Prudce jsem se posadila. Znovu jsem byla v cele, ale tentokrát jsem byla zadýchaná a měla jsem k tomu důvod. Ten sen byl tak živý...tak reálný. Všimla jsem si, že ke mě Ascher okamžitě přišel. Podívala jsem se na něj a usmála se. Bylo to divné, ale bylo mi líp. Cítila jsem se plná života...plná štěstí.

,,Jsi v pořádku?'' Zeptal se mě ustaraně a já kývla na souhlas.

,,Nevypadáš tak.'' Podotkl a já pokrčila rameny, jelikož jsem nevěděla, co bych mu na to měla říct.

,,Myslím, že je vhodný čas na to, abychom odsud odešli...souhlasíš Rose?'' Zeptal se mě otec.

,,Jak to myslíš, odešli?'' Zeptala jsem se ho nejistě.

,,No přece, abychom odešli domů...nebo spíš do nového domova.'' Odpověděl a já se překvapeně podívala na bratra. Ten jen přikývl.

,,Dobře, ale jen kvůli bratrovi.'' Oba dva mi pomohli na nohy a oba dva šli první, což mi momentálně vyhovovalo. Potřebovala jsem mít klid na své myšlenky, takže jsem byla ráda, že mi ho ti dva byly ochotní poskytnout...

Dnešní kapitola je taková kratší, ale také už jsem skoro u konce...nebo lépe řečeno ještě zbývá kapitola a epilog, takže se tady už ani nic moc stát nemůže ;))

Diskusní téma: 14. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek