1. Kapitola

Hodiny začaly odbývat půlnoc právě ve chvíli, kdy jsem se probudila, jelikož jsem měla šílenou a nezvladatelnou žízeň. Umučeně jsem ze sebe skopala svou teplou deku a ospale, bez jakéhokoliv zdroje světla, zamířila ke svému stolu, na kterém byly rozloženy sešity do školy. Při pohledu na ten nepořádek jsem se jen ušklíbla a v zápětí jsem začala šmátrat po sklenici s čistou vodou, kterou jsem si tam pokaždé nechávala, abych nemusela cestovat do kuchyně a tím pádem neprobudit svou tetu, která tady posledních pár dní zůstala, aby se ujistila, že je se mnou vše v pořádku a že mi absolutně nic neschází. Konečně jsem jí našla a plnými doušky jí vypila...nesnášela jsem, když mě budilo něco tak primitivního a otravného, jako je žízeň, protože potom jsem jen stěží byla schopná znovu usnout. Na patě jsem se otočila a namířila si to zpátky do postele, abych se alespoň pokusila nějakým způsobem usnout jen lehkým spánkem, za který bych byla momentálně neskutečně vděčná. Nechala jsem své tělo spadnout na tu dokonale měkkou matraci potaženou hebkým bílým prostěradlem a pak jsem se už jen znovu zabalila do peřin a zavřela oči. Věděla jsem, že si přeju něco, co se mi nemůže splnit. Věděla jsem, že další minimálně tři hodiny se tady budu přetáčet ze strany na stranu a snažit se najít polohu, ve které bych byla schopná zamhouřit oči a vesele odletět do světa snů...jak pěkná a zároveň nereálná představa to je. Otočila jsem se na levý bok a otevřela oči...už dávnou jsem se smířila s tím, že spánek jen tak nepřijde, takže už mi zbývalo jen vymyslet, jak ten čas využít. Natáhla jsem se pro mobil a přitom omylem shodila fotku, kterou jsem měla na nočním stolku postavenou. Slyšela jsem, jak sklo popraskalo a tiše zaklela. Okamžitě jsem rozsvítila lampičku a vstala, abych fotku mohla zvednout a patřičně posbírat střepy, které by mohli být zapíchnuté v koberci, po kterém jsem se v oblibě promenádovala bosa, takže by to mohlo být značně nepříjemné a bolestivé, jenže víc bolestivé bylo to, že ta fotka se skutečně rozbila. Klekla jsem si vedle postele a začala pátrat po úlomcích, ale žádné jsem nenacházela. Znovu jsem teda raději zkontrolovala fotku a při pohledu na ní jsem se i přesto, co se stalo, musela usmát. Ta fotka byla skoro rok stará, takže jsem na ní byla já s mým skoro expřítelem...my se vlastně oficiálně nerozešli...spíš by se to dalo počítat jako pauza, která už trvala tak dlouho, že jsem se na něj vykašlala. Začala jsem přemýšlet nad tím, proč jí vlastně ještě pořád mám na nočním stolku, obzvlášť když už necelý týden chodím s Jasonem. Pokrčila jsem rameny a zvedla se...sotva jsem ovšem udělala krok, tak jsem ucítila štiplavou bolest a věděla jsem přesně, co se stalo...přeci jen na tom koberci nějaký střep byl a poslední, co jsem potřebovala, bylo ušpinit můj úžasný a bílý koberec, který byl nutnou součástí mého pokoje, svou vlastní krví. Pokoj bez koberce je jako tělo bez tělesné teploty, což znamená, že mrtvé...vím, že to nedává absolutně žádný smysl, ale já koberec prostě potřebuju. Slyšela jsem, jak se na chodbě rozsvítilo a pak podlahu, která občas zapraskala i pod lehkým tělem mé tety...vlastně by mě zajímalo kolik váží, když je tak neskutečně drobná. Podívala jsem se směrem ke dveřím, které by se měli každou chvilku otevřít, což se i stalo, takže teď v nich stála drobná, štíhlá a malá postava s krátkými blond vlasy, čokoládově hnědýma očima, dokonale tvarovanými rty a něžnými rysy, které ještě zněžněly, když mě uviděla, jak kulhám do koupelny s rozbitou fotkou v ruce.

,,Probudila jsem tě?'' Zeptala jsem se jí nejistě, protože jsem jí nepotřebovala okrádat o její zdravý a značně dlouhý spánek plný rozmanitých snů a bůhví čeho všeho ještě...obzvlášť když má teď rozečteno Padesát odstínů šedi.

,,Spíš mě probudila ta tichá rána...mám v poslední době takové lehké spaní, takže mě probudí i sebemenší hluk.'' Odpověděla a přitiskla si k sobě světlý a dlouhý župan, který perfektně ladil s jejím šedo-růžovým pyžamem a bačkorami v podobě oveček.

,,Aha...to se omlouvám...nechtěla jsem tě budit vzhledem k tomu, že máš zítra...vlastně dneska přesčas v práci.'' Řekla jsem jí a dobelhala se ke stolu, abych mohla tu fotku schovat do jednoho ze šuplíků a tím jí ukrýt před okolním světem a zvědavými pohledy mé, ještě pořád dětské, tetičky.

,,Neomlouvej se. Co se ti stalo s nohou? Potřebuješ nějakou pomoc?'' Podívala jsem se na ní a usmála se. Byla tak hodná a starostlivá, jenže já nepotřebovala žádnou péči. Byla jsem zvyklá postarat se o sebe, což zahrnovalo spoustu povinnosti a práce. Rodiče mě opustili a já si musela najít brigádu a mezitím dokončit střední, pak vysokou a ještě se starat o dům a mé tři psy.

,,Nic, jen jsem se pořezala, ale nic to není, takže jen vytáhnu ten střep a pak padám do postele a ty by sis taky měla jít lehnout, ať jsi na dnešek dostatečně vyspaná.'' Přikývla, otočila se na patě a odkráčela z pokoje. Nikdy jsme se zbytečně nezdržovali něčím, tak absurdním, jako je...,,Dobrou noc.'' ,,Dobré ráno.'' nebo ,,Jak bylo ve škole?''...nepotřebovali jsme si tohle říkat a oběma to vyhovovalo...hlavně tedy mě. Pokračovala jsem v chůzi do koupelny a sotva jsem se posadila na vanu, tak na zem dopadla první kapka rudé krve. Povzdechla jsem si a podívala se na to, abych zjistila, kam jsem si ten střep zabodla. Nebyl tak velký, ale ani malý, takže jsem ho ještě zvládla vytáhnout pomocí pinzety. Ten miniaturní kousek skla skončil ve vaně a pak ho někam vzala voda, což už jsem ale neřešila. Vstala jsem a přišla k umyvadlu, abych našla nějakou náplast a ránu zalepila...počítala jsem s tím, že ráno už tam bude jen červená tečka, které si už nikdo včetně mě nevšimne. Pousmála jsem se, vrátila se do první části mého pokoje a skočila přímo do postele...natáhla jsem se, jelikož jsem potřebovala zhasnout lampičku, což se mi i povedlo. Zavřela jsem oči a otočila se na pravou stranu, aby se mi lépe usínalo. Další deset minut jsem poslouchala štěkot sousedčiných psů, což mi víc než dost lezlo na nervy, ale snažila jsem se ovládnout nutkání vstát, jít za ní, zazvonit a říct jí, ať si ty psy zklidní jinak jí ze života udělám peklo. Mý psi v noci ani jednou neštěkli, protože byli v rámci možností vychovaní, ale to se o těch jejich říct nedá. Naštvaně jsem si lehla na záda a začala zírat do stropu...v ten moment zazvonil budík a já se natáhla pro svůj mobil, abych ho vypla. Nestačila jsem zaregistrovat, že by se mi nakonec povedlo usnout, ale pochybuju o tom, že je v jednu chvíli tma a v druhou světlo, což mě dovádí k myšlence, že jsem přece jenom usnula. Posadila jsem se a spustila nohy na podlahu...vážně se mi nechtělo vstávat, ale jinou možnost jsem neměla, jelikož mě čeká škola a potom práce. Nakonec jsem se přece jenom dokázala přesvědčit, že se musím zvednout a odejít do koupelny, ve které strávím dalších deset minut úpravou svého zevnějšku. Pustila jsem vlažnou vodu a pořádně si opláchla obličej, abych se alespoň částečně probudila. Pak jsem se utřela do ručníku, rozčesala své, někdy až příliš dlouhé, hnědé vlasy, vyčistila si zuby, namalovala se a nakonec ještě ty vlasy svázala do obyčejného culíku. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, které se táhlo po celé délce stěny s dvěma umyvadly. Blískla jsem po sobě úsměvem a šla si vybrat nějaké oblečení, které bude dostatečně pohodlné i na čtyřhodinovou brigádu za pultem místního baru. Otevřela jsem skříň a téměř okamžitě jsem ,,skočila'' po černém tílku kolem krku a krátkých mini kraťáskách...k tomu už si pak jen vezmu žabky. Oblečená jsem byla do pěti minut, takže jsem vzala svůj mobil, klíče a odešla z pokoje do kuchyně, kde jsem ukořistila mini bagetu a dvě müsli tyčinky.

,,Annie, to není snídaně.'' Ozval se za mnou káravý hlas Agnes. Pomalu jsem se otočila a obdařila jí jedním z mých dokonalých úsměvů, takže už jsem měla tenhle boj předem vyhraný, jelikož ona mi nikdy nedokázala dlouho vzdorovat.

,,Pro mě jo...dnes se vrátím později, protože musím dohnat ty zmeškané dny v práci, takže se uvidíme až k večeru.'' Oznámila jsem jí, popadla věci, které jsem si odložila, když jsem brala svou snídani a zmizela z jejího dohledu. Přímo jsem vyletěla z domu a namířila si to v klídku směr škola. Po cestě jsem do sebe dostala svou milovanou mini bagetku a půlku té tyčinky s příchutí jablka a banánu. Po cestě jsem se zastavila před domem své úžasné kamarádky Corinne. Každé ráno jsme spolu chodili do školy a každé odpoledne jsme spolu chodili do práce, které jsme měli stejnou cestou. Zatímco já se dřela v baru, tak ona pomáhala na veterinární klinice a zachraňovala roztomiloučká zvířátka. Zazvonila jsem a trpělivě čekala...netrvalo dlouho a z domu se vyřítila dlouhovlasá blondýna s průzračně modrýma očima, klasickým make-upem a dokonalým oblečením...kdybych jí neznala, tak bych si o ní myslela, že dělá modeling, ale já jí znám a vím, že ona a modeling se nekamarádí...netvrdila bych to kvůli tomu, jak se obléká, ale kvůli tomu, jak vypadá. Na sobě měla světlé mini kraťásky, bílé tílko, žabky a nějaké ty její oblíbené doplňky...ona měla radši světlé barvy a já měla radši ty tmavší. Pokračovali jsme společně ke škole, která byla vzdálená už jen několik málo minut, které jsme strávili povídáním si o všech možných blbostech.

,,Počkej, ty neinformovatelko...jak to je vlastně mezi tebou a Jasonem?'' Zeptala se a já jen vytřeštila oči nad slovem neinformovatelka.

,,Dobře...nic se zatím nezměnilo.'' Řekla jsem jí a usmála se nad slovem nic. Pokud u mě nic znamená, že jsme si to minulý týden skoro rozdali v knihovně, tak se asi vážně nic nezměnilo. Nad tou vzpomínku jsem se zřejmě lehce začervenala, což upoutalo její pozornost a já toho v zápětí litovala.

,,Tak konec lží...povídej a klidně přeháněj.'' Prohodila a já zakroutila hlavou. Nehodlala jsem jí tahat do svého až tak moc osobního života.

,,Vážně není o čem mluvit.'' Ujistila jsem jí a podívala se na svůj mobil. V poslední době jsem ho kontrolovala podezřele často, ale nevadilo mi to.

,,Hele, já nepochybuju o tom, že k němu něco cítíš, ale stejně se tě musím zeptat. Co bys dělala, kdyby se Jake vrátil?'' Ztuhla jsem a tázavě se na ní podívala. Nebyla jediná, kdo přišel s touto otázkou...i Jason se mě na to ptal, což mě dovádělo k podezření, že ví něco, co já ne.

,,Nevím...byla bych s Jasonem...asi.'' Odpověděla jsem a svěsila ramena. Byla pravda, že jsem vážně nevěděla, co bych dělala, kdyby se Jake vrátil, jenže ten se nevrátí, takže to řešit vážně nemusím.

,,Já tě vážně nechci uvádět na rozcestí, ale nezapomínej na to, že Jakea si vážně milovala a nemyslím si, že si ho někdy milovat přestala.'' Podezíravě jsem se na ní podívala a pak se jen usmála.

,,Neboj se...on se nevrátí, takže o tom přemýšlet vážně nemusím, že?'' Nakonec jen přikývla a pokračovala se mnou v chůzi do školy. Skříňky jsme měli kousek od sebe, takže jsme v naší konverzaci pokračovali vesele dál.

,,Co děláš dneska po práci? Slyšela jsem, že je dneska u Trixie párty...nechceš se tam jít trošku pobavit a zbavit se zbytečných starostí?'' Zeptala se mě a já zamyslela. Slíbila jsem tetě, že budu po práci chodit rovnou domů aspoň po domu, co u nás bude, ale jednou bych mohla udělat výjimku.

,,Tak fajn.'' Odpověděla jsem jí. Všimla jsem si, jak se najednou usmála, takže jsem se na ní podívala pohledem typu ,,Stojí přímo za mnou, že?'' a ona mi na to jen přikývla. Na tváři se mi objevil úsměv. Už teď jsme měla podezření, že dneska to bude skvělý den, jenže jsem pořád v hlavě měla tu její otázku...,,Hele, já nepochybuju o tom, že k němu něco cítíš, ale stejně se tě musím zeptat. Co bys dělala, kdyby se Jake vrátil?''. Tenhle často kladený dotaz přece musel mít nějaký skrytý význam...

Tak a mám tady pro vás konečně první kapitolu nového příběhu Return. Doufám, že se vám bude líbit a budete ho rádi číst...

!!!Oblečení k příběhu je vlastní tvorby, tak prosím nekopírovat!!!

Diskusní téma: 1. Kapitola

:)

Musím říct, že po první kapitole se mi tahle povídka opravdu zalíbila. :3 Jsem zvědavá, jak se to rozvine dál. :333

Re: Jéé

Děkuju :D ;) Budu se snažit napsat jí co nejdříve :DD

Přidat nový příspěvek