1. Kapitola

Stála jsem na místě a ani se nepohnula. Neodvážila jsem se ani zhluboka nadechnout, natož vydechnout. Dívala jsem se na ní a přemýšlela, co teď. Kdyby mi někdo řekl, jak riskuju tím, že sem půjdu, asi bych se mu v ten moment vysmála. Chodila ze strany na stranu a rozčilovala se. Bylo mi jasné, o co jí jde. Vždycky jí vadili určité věci. Vždycky jí vadili mé rozhodnutí, mé pocity, moje občasné arogantní chování a má nedůvěra k vlastnímu druhu. Kdybych byla nějaký robot, tak by se mě určitě pokusila přeprogramovat...upřímně...nedivila bych se. Proč se v takové situaci musím, ocitnou vždycky já? Nejradši bych vyskočila oknem ven a rozplácla se na té tvrdé zemi venku před domem.

,,Natálie, ty zřejmě nechápeš vážnost téhle situace...'' Blá, blá, blá...ano nechápu vážnost téhle situace...panebože to jsou kecy. Z hrdla se mi dralo zavrčení, které jsem ale včas spolkla. Nebylo by to vůči ní taktní.

,,Prostě si uvědom, že ti tady nabízím...'' Ať už to skončí. Bože, co jsem ti udělala? Za co mě tak trestáš? Klidně začnu chodit do kostela, jen ať už to mám za sebou. Podívala jsem se na své nehty a pak se zhoupla na židli.

,,Budou šílet, pokud se ti něco stane...'' Nevnímala jsem celé věty...jen jejich začátky. Nezajímalo mě, co se o tom myslí. Nezajímali mě její rady.

,,Mami, už se konečně uklidni. Já jsem v pořádku, takže se nemusíš bát a teď, když dovolíš, mám schůzku s Alexem.'' Řekla jsem a tím jí definitivně umlčela. Dala mi znamení, ať zmizím a já jí ochotně poslechla. Vzala jsem si svou koženou bundu a černé kozačky na vysokých podpatkách. V klidu jsem opustila náš dům a zamířila k jednomu z Vyšších. Alex byl ze všech ,,nejhodnější'' a já s ním měla poměrně dobrý vztah...nutno podotknout, že ke mě choval jisté sympatie, ale naštěstí věděl, že jsem zadaná. Měla bych ovšem přiznat, že je víc než pěknej. Je neuvěřitelně...přitažlivý, okouzlující a prostě dokonalý...

   Zazvonila jsem a nervózně se porozhlédla okolo. Neměla jsem z návštěv tohohle typu moc radost a měla jsem k tomu dost důvodů. Alex je prostě děvkař, je jen o rok starší, chce mě dostat do postele a odolat mu je dost komplikované. Já nechci podvést toho, koho mám ráda, jenže zůstávat v jednom domě s Alexem je dokonalá sebevražda. Sice jsem mu nedávala velký naděje, ale on pozná, když se nějaké holce líbí a hlavně to pozná na mě, což je vážně dosti nevýhodné. Dveře se za malý moment otevřely. Stál tam on a byl bez košile. Sklouzla jsem pohledem po jeho těle a on se pousmál. Uznávám, že tohle je bod pro něj. Pustil mě dovnitř a tiše zavřel dveře. Ohlédla jsem se po něm a povytáhla jsem obočí.

,,Líbí se mi, že se nikdy nezpozdíš ani o minutu.'' Prohodil a já nenuceně pokrčila rameny. Byla jsem zvykla chodívat na čas.

,,Za to mě se nějak nechce líbit, že se tady promenáduješ bez košile.'' Zakroutil hlavou a obešel mě. Byla jsem si skoro jistá, že mi to nějakým způsobem vrátí a taky jsem si byla jistá, že se to stane v nejméně vhodnou dobu, protože to by mu bylo víc jak podobný.

,,Zvláštní...já měl spíš pocit, že si pohled na mě opravdu užíváš.'' Zamračila jsem se a on s vítězným úsměvem zamířil do obýváku. Jo...zase mě dostal. Měla jsem chuť mu ten jeho úsměv srazit ze rtů, ale ještě jsem se ovládla a včas si to rozmyslela.

,,Musím ti něco říct...já odcházím od Vyšších...už mi to všechno leze krkem...no teda kromě tebe samozřejmě.'' Řekl a já vykulila oči. To myslel vážně? Odchází od Vyšších? Proč? Jaký k tom zrovna on může mít důvod? Tohle byl dost blbý vtip, protože on sám by měl už vědět, že něco takového Vyšší zrovna netolerují a odchodům se snaží co nejúčinněji zabránit.

,,Jsem ještě mladej...chci si užít život a poznat svobodu.'' Dodal. Život se podle mě užívá až moc, ale chápala jsem to. Já sama jsem chtěla poznat svobodu. Zažít tu nespoutanost, jenže na mě čeká úplně jiný osud. Osud po boku Jeremyho. Po boku povinností a neustálého dohledu.

,,Aha. Mám otázku...proč jsem sem teda dneska šla?'' Tázavě jsem se na něj podívala a on se usmál. Byl to dost svůdný úsměv. Musela jsem od něj odtrhnout pohled a on si toho všiml. Mohlo mi dojít, že si toho všimne. Okamžitě seděl vedle mě a já leknutím nadskočila. Nesnášela jsem, když to dělal.

,,Řekni mi Tali, proč mám v jednu chvíli pocit, že ke mě něco cítíš a hned potom mám pocit, že bys mě nejraději ukřižovala na místě?'' Zeptal se a já se usmála. Já a něco k němu cítit? To je vážně dobrý vtip. Vlastně na tom i něco bude. Možná to je založené na malém zrnku pravdy, ale to on nemůže tušit...popravdě ani já netušila jestli k němu něco cítím. A i kdyby tak to stejně nic nemění na tom, že nejsem volná.

,,To skutečně nevím.'' Odpověděla jsem a podívala se na něj. Byl u mě tak blízko. Tak blízko, že se mi rozbušilo srdce. Tak blízko, že mi po zádech přeběhl mráz a vzápětí vlna horka. Začínala jsem panikařit, ačkoliv jsem k tomu neměla nejmenší důvod...nebo snad měla?

,,Proč jsi tak rozhozená?'' Měl mě přečtenou. Očividně jsem jako otevřená kniha...s tím bych měla začít něco dělat. Proč mě zná tak dobře? Tohle vůbec není fér...už jen proto, že já ho neznám vůbec. 

,,Nejsem rozhozená.'' Bránila jsem se i přesto, že jsem rozhozená byla a měla jsem k tomu důvod. Měla jsem k tomu sakra hodně důvodu a jeden je lepší, než ten druhý. Taky jsem si jistá, že on by to nepochopil, takže nemá cenu mu je říkat. Bude nejlepší, když se budu tvářit normálně a ne tak rozrušeně.

,,Lžeš a moc ti to nejde.'' Prudce jsem vstala a dotčeně se na něj podívala. Musí si být podle všeho jistý tím, co říká, protože mě tady právě obvinil. Můj rychlý pohyb s ním nic neudělal...jen seděl a zkoumavě mě pozoroval. Krev mi zřela v žilách a já se i přesto zatřásla.

,,Začínám tě mít vážně dost.'' Přiznala jsem a on se podíval do země. Trefa do černého. Brzo jsem začala mít pocit, že jsem to trošku přehnala, ale nehodlala jsem se omlouvat. Otočila jsem se a zamířila ven. Bez rozloučení, bez jediného pohledu a už i bez pocitu viny. Šla jsem naštvaně příjezdovou cestou a tiše klela. Odolávala jsem touze se otočit a jít mu jednu vrazit. On mě dokáže vždycky tak extrémně naštvat...

   Vztekle jsem rozrazila dveře svého pokoje a skočila na postel. Balkónové dveře byly otevřené...ostatně jako vždycky. Já je nikdy nezavírala, protože jsem měla ráda čerstvý vzduch. Otočila jsem se na levou stranu a zavřela oči, abych si urovnala myšlenky a trošku se uklidnila. Tohle mi mělo zaručeně pomoct a určitě by mi to i pomohlo, kdyby se někdo neuráčil zaklepat na dveře. Neochotně jsem vstala a šla otevřít. Stál tam Jeremy. No na něj tak mám teď náladu. Náš vztah se od základů změnil a taky zhoršil. Nemohla jsem jeho přítomnost občas vystát. Naše rozhovory ve většině případů skončili hádkou.

,,Co potřebuješ?!'' Zeptala jsem se otráveně a změřila si ho pohledem. Povytáhl obočí a bez pozvání vešel. Zamračila jsem se a dveře nechala pro jistotu otevřené.

,,Slyšel jsem, žes byla u Alexe, tak jsem se přišel zeptat, jak se ti dařilo?'' Jeho jméno vyslovil s jistým úšklebkem a dokonce i tón hlasu se mu přitom změnil. Nelíbilo se mi, jak ním opovrhuje.

,,Jo, byla jsem u něj a neboj, dařilo se mi skvěle.'' Ujistila jsem se ho a pousmála se. Myslím, že ho za pár minut naštvu, což by mě lehce potěšilo. Ráda jsem se s ním hádala...už jen proto, že jsem hádku vždycky vyhrála.

,,Opravdu? No pání...já vlastně ani nic jinýho nečekal. Vždyť vy dva si tak skvěle rozumíte.'' Tohle už přehnal. Chce se hádat? Tak dobře.

,,Aha...proč se mi zdá, že žárlíš?!'' Zeptala jsem se ostře.

,,Na něj? Co tě to napadá? Na toho kreténa vážně žárlit nemusím.'' Vlepila jsem mu pořádnou facku a varovně se na něj podívala.

,,Takhle o Alexovi mluvit nebudeš! Co si o sobě do háje myslíš?'' Jeho levá tvář začala červenat a já byla spokojená.

,,Tys mi právě dala facku.'' Řekl a já kývla. A že ta facka byla pořádná, soudím podle toho, jak mi brní ruka. Všimla jsem si jeho šokovaného výrazu a jen ztěžka zadržovala smích. Moment! Já mu dala facku kvůli Alexovi? Ne, ne. ne...to nemůže být pravda!

,,Tohle si s tebou vyřídím potom.'' Prohodil a v ten moment dostal další z druhé strany. Když už si se mnou chce něco vyřizovat, tak ať k tomu má aspoň důvod.

,,Ty malá zatracená mrch...fajn...jsem schopnej na tohle zapomenout, ale varuju tě...ještě jednou se opovážíš dát mi facku, tak budeš mít dost velkej problém.'' Z hrdla se mi vydralo zavrčení a já ukázala na dveře.

,,Vypadni! Mě rozkazovat nebudeš!'' Křikla jsem na něj, a když jsem viděla, že se do odchodu dvakrát nemá, tak jsem přešla ke stolu, naštvaně a roztřeseně zároveň otevřela první šuplík a vytáhla zbraň. Namířila jsem jí na něj.

,,Řekla jsem, že máš vypadnout!'' Začal pomalu couvat a hned jak překročil práh, tak jsem neváhala a spěchala zavřít a zamknout dveře. Byla jsem tak ráda, že nepoznal, že ta pistole není nabitá. Poslední zásobník jsem si šetřila na horší časy. Zbraň opět skončila schovaná v šuplíku a já si skočila dát sprchu, abych se konečně vzpamatovala. Shodila jsem ze sebe své tmavě fialové tričko s polovičním rukávem a pak i džíny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a usmála se.

,,Holka...ty bys sis vystačila i sama.'' Řekla jsem a mrkla na svůj odraz. Vystačila bych si, jenže to je vlastně i nemožné. Já musím mít druhého vůdce a kompletní smečku...

   Vylezla jsem ven a omotala kolem sebe osušku. Opustila jsem svou nádhernou koupelnu a zamířila rovnou ke skříni, abych vytáhla čistou noční košili. Šla jsem klidně a pobrukovala jsem si přitom melodii nějaké písničky. Otevřela jsem tu gigantickou skříň a začala se přehrabovat v hromadě pyžam. Nakonec jsem vylovila černou, hedvábnou a krátkou košili a dala si jí na sebe. Osuška skončila na zemi, takže jsem se pro ní musela zohnout. Odnesla jsem jí zpátky do koupelny a chystala se odejít, jenže mě někdo jako obvykle vyrušil.

,,Sluší ti to.'' Řekl někdo a já se podívala na svůj vlastní velký balkón. Stál tam Alex a s tajemným úsměvem na rtech po mě sklouzával pohledem. Dala jsem si ruce v bok a tázavě se na něj podívala.

,,Co tady děláš?'' Zeptala jsem se a snažila se o naštvaný tón, abych mu připomněla, že mě občas vážně štve...vlastně kdyby jen občas...on mě štve pořád a neustále. Nevím, jestli ho to tak baví, ale vím, že s tím jen tak pro nic za nic nepřestane.

,,Chtěl jsem se ti omluvit...'' Začal a já sebou lehce cukla.

,,Omluva se přijímá.'' Prohodila jsem, ale on zakroutil hlavou.

,,Řekl jsem, že jsem chtěl a ne že to udělám, Tali.'' Odpověděl a tentokrát jsem to byla já ten, kdo kroutil hlavou. Já ho prostě nechápu. Jednou jo a pak zase ne. Tohle dělá určitě schválně. Pokrčila jsem rameny a zamířila do kuchyně. Zarazilo mě, že doma nikdo není. Bylo to dost neobvyklé. A sakra...to znamená, že jsem tady s Alexem sama. Vytáhla jsem z lednice karton pomerančového džusu a nalila ho do sklenice, kterou jsem si pak brala do pokoje. Přibrala jsem ještě bílý jogurt, který budu mít místo večeře. Sedla jsem si na barovou stoličku a v klidu si vychutnala tu chuť.

,,Divím se, že ti z toho není špatně.'' Prohodil a já protočila oči. Jak by mi mohlo být špatně s obyčejného jogurtu? Měl by přestat sledovat televizi, protože ho to kazí.

,,Já ne.'' Asi o pět minut později jsem vyhodila prázdný kelímek, vzala z linky sklenici a odešla zpátky. Počkala jsem na Alexe a pak za ním zavřela dveře, jelikož jsem věděla, že on by je sám od sebe nezavřel. Sklenice skončila na nočním stolku a já skončila pod lehkou peřinou. Podívala jsem se na něj a pousmála se. Byla jsem už celkem unavená a myslím, že on to na mě poznal, protože se jen usmál a mlčel. Skopala jsem ze sebe peřinu...ne proto, že by mi bylo horko, jen jsem chtěla vidět jeho reakci. Po chvilce trapného ticha jsem zavřela oči a po kůže se mi přehnal chladný vítr z venku. Trošku jsem se zatřásla, ale nic víc. Ucítila jsem na sobě deku, což znamenalo, že mě přikryl.

,,Dobrou noc, Tali.'' Zašeptal a já otevřela oči. Byl pryč. Prostě zmizel. Usmála jsem se a zhasla světlo. Bylo to pěkné gesto, které u mě vyvolalo milion nezodpovězených otázek. Kdo Alex vlastně je? Nemůže být takový jak mi pár lidí tvrdí, nebo může?

Tak po dlouhé době se zase hlásím s novou kapitolou, takže snad se vám bude líbit. Opravdu moc, moc a moc se omlouvám za svou neaktvitu, ale znáte to...prostě jsem na psaní neměla čas a ani náladu. Doufám, že teď už se to vrátí do původních kolejí :D

Diskusní téma: 1. Kapitola

walletofinfinity.blogspot.cz

Začala jsem číst povídku a líbí se mi čím dál tím víc. A tvůj blog taky! Určitě se tu ještě porozhlédnu :)

Re: walletofinfinity.blogspot.cz

Jsem moc ráda, že se ti povídka líbí. Moc děkuju :)) A určitě se porozhlédni :))

Tak, okay..... :D

Takže moje shrnutí. Jsem v týmu Alex forever :D Líbí se mi víc, a hodně :D A Jeremy, tak to vypadá na pořádnýho idiota :/ Co se týče Tali (super přezdívka) fandím..a chci ty boty a bundu ♥ :D

Re: Tak, okay..... :D

Upřímně...taky mám raději Alexe :)) Uvidíme jestli se tvůj názor na Jeremyho během dalších kapitol změní :)) Jsem ráda, že se ti přezdívka Tali líbí :)) A ty boty s tou bundou bych chtěla taky :)) ♥♥♥

Přidat nový příspěvek