1. Kapitola - Začátek

 

Nesnáším svého otce. Je to obyčejný tyran a alkoholik. Přečetla jsem si potichu tuhle větu a ustaraně se na bratra podívala.

,,Teď řekni, že nemám pravdu.'' Pokrčila jsem rameny a větu smazala. Smutně se posadil na zem.

,,Víš doufám, co by tě čekalo, kdyby si to přečetl? Víš, že to dělám proto, abych tě chránila?'' Zeptala jsem se a sedla si vedle něj.

,,Jo vím, ale mám strach. Ty zítra jedeš na internát a já tady zůstanu...nechci tady zůstat. Prosím vezmi mě s sebou.'' Vzdychla jsem a se slzami v očích ho objala.

,,Neboj bráško...já vymyslím způsob, jak tě z tadyma dostat, ale zkus to ještě vydržet.'' Ozvalo se zaklepání na dveře a on se na mě vystrašeně podíval. Nevím, co mám dál dělat...vlastně nemůžu zabránit rodičům, aby nedělali to, co dělají. Pochopím, že jsou zadlužení a rozhádaní, ale nepochopím, že si vylívají zlost na vlastním dítěti. Ve dveřích se objevila matka.

,,Už je oběd.'' Řekla tiše a zase odešla. To byla celá ona. Náš otec jí ničí, jenže ona se ani nebrání. Bylo mi jí celkem líto, ale víc mi bylo líto brášky.

,,Tak pojď, Dereku.'' Řekla jsem a vstala. Byla to klasická večeře. Nějaký kus ryby a brambory. Už se mi z toho dělalo špatně.

,,Dneska ti nechutná?'' Zeptala se mě a podívala se přitom na otce.

,,Jen nemám zrovna hlad.'' Zašeptala jsem se a napila se vody.

,,A tobě Dereku?'' Zakroutil hlavou a zakašlal.

,,Snad nejseš nemocnej.'' Řekla jsem a položila jsem ruku na jeho čelo. Chudák...úplně hořel.

,,Mami, on má asi horečku. Měl by sis odpočinout.'' Pomalu vstal a odešel do svého pokoje.

,,Zavolám doktora.'' Řekla matka a vstala od stolu.

,,Nikoho volat nebudeš!!!'' Zakřičel otec.

,,Jistě drahý.'' Mamka si zase sedla a já se na ní nechápavě podívala. To snad nemyslí vážně? Ona fakt nic neudělá? Všimla si mého pohledu a opatrně pokrčila rameny. Prudce jsem vstala od stolu a oba dva se na mě divně podívali.

,,Vzpomněla jsem si, že mám úkol.'' Řekla jsem rychle a opustila jídelnu. Opatrně jsem otevřela dveře bratrova pokoje.

,,To jsi ty, Melanie?'' Zeptal se a vyhrabal se z peřiny.

,,Jo. Jak je ti?'' Zeptala jsem se a vytáhla mobil.

,,Co chceš dělat?'' Podíval se na mě.

,,Zavolám doktora.'' Odpověděla jsem a posadila se na židli.

,,Tady ordinace doktora Adamse. Co si přejte?'' Byla to jeho sestřička.

,,Dobrý den. Jmenuji se Melanie Cowan...můj bratr má asi chřipku. Nemohl by se tady doktor ve volném čase zastavit?'' Zeptala jsem se a mrkla na bráchu.

,,Jistě. Bude to stačit kolem druhé hodiny?''

,,Ano. Děkuji moc.'' Položila jsem mobil na stůl.

,,Děkuju.'' Řekl, než usnul. Chvíli jsem ještě seděla a pak se potichu zvedla a odešla. Ani jsem se neobtěžovala říct rodičům, kam jdu...prostě jsem odešla. Nechtěla jsem se vracet. Nepřipadalo mi to jako dobrý nápad...mám totiž průšvih kvůli tomu doktorovi...naši mě za to zabijou. Šla jsem nějakou zvláštní uličkou, takže jsem raději zrychlila, ale těsně na konci mi cestu zastoupila skupina kluků.

,,Podívejme se.'' Řekl jeden z nich. Pak mě většina z nich chytla a přirazila ke zdi. Mohla jsem se bránit, jak jsem chtěla, ale stejně to nepomohlo. Nakonec jsem schytala ránu do břicha.

,,Kočička škrábe.'' Vysmál se mi jeden, když rozepínal mou košili. Znovu jsem se snažila vyprostit, ale bylo jich moc...křičet jsem nemohla, protože mi zakryli pusu.

,,Uvidíme, jak se ti tohle bude líbit.'' Zašeptal a sjel mi rukou po břiše. Kopla jsem ho kolenem mezi nohy a on klesl na zem. Jenže já toho hned litovala...další rána do břicha bolela o něco víc.

,,Ty mrcho. Co si o sobě myslíš?!'' Zeptal se a vlepil mi pořádnou facku.

,,Hej! Nechte jí být.'' Šel k nám nějaký kluk a já si v ten moment myslela, že začnu věřit v zázraky. Dva z nich mě pustila a šli mu naproti.

,,Nepleť se do toho.'' Řekl jeden a v okamžiku ležel na zemi.

,,Ten parchant mi zlomil nos.'' Zbaběle se dal na útěk. Hned bylo o bitku postaráno. Postupně utíkali všichni, ale ještě ten hlavní se k těm, zbylím odvážným přidal.

,,No tak...jsme tři a ty jeden. Vzdej to a nech tu mrchu být.'' Sjela jsem po zdi na zem a nemohla vstát.

,,Ne. Nenechám jí.'' Zase to pokračovalo, ale já měla, co dělat abych vůbec byla schopná to vnímat. Nevím ani kolik času už uběhlo, ale připadala mi to jako celá věčnost. Nakonec jsem si všimla, že i ten poslední utekl. Ten kluk ke mě přišel.

,,Jsi v pořádku?'' Zeptal se a já zakroutila hlavou. Klekl si ke mě a já si ho pozorně prohlédla. Měl hnědé, krátké vlasy a nádherný zelený oči.

,,Jak se jmenuješ?'' Pomohl mi vstát a já se pokusila zapnout alespoň pár knoflíku, ale marně.

,,Melanie. Ty?'' Podívala jsem se na něj a jemně se usmála.

,,Christian. Melanie je pěkný jméno.'' Úsměv mi oplatil.

,,Děkuju. Christian taky. Nikdy jsem tě tady neviděla...přistěhoval ses?'' Zakroutil hlavou.

,,Ne. Nechodím moc ven...nemám lidi moc v lásce.'' Pokrčil rameny a  pousmál se.

,,Aha. Takže samotář...to jsem nečekala.'' Řekla jsem a tentokrát se mi košile podařila zapnout. Přátelsky se na mě podíval a já si byla jistá tím, že je to můj hrdina. Zachránil mě před znásilněním a to v dnešní době není zrovna obvyklé.

,,To nečeká většina lidí...co ty?'' Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem to ze sebe dostala.

,,Já...chodila jsem tady do školy, ale rozhodla jsem se pro menší změnu...takže budu v New Jersey.'' Překvapeně se na mě podíval.

,,Tak to je super. Ve které třídě?'' Proč je tak nadšený?

,,V druháku.'' Odpověděla jsem zaskočeně.

,,Tak ty seš ta nová...'' Chodím do stejný třídy jako on? No páni.

,,Jo to jsem já...proč?'' Mám samé otázky...to jsem vážně tak otravná? Počkat, kolik je hodin? Bratr...zapomněla jsem na bratra!!!

,,Christiane moc ráda bych si s tebou povídala, ale zapomněla jsem na bratra. Musím jít opravdu se omlouvám.'' Usmál se.

,,Neomlouvej se. Je to bratr a navíc...my se potkáme ve třídě.'' Byl fajn. Spěchala jsem zpátky domů a přišla jsem tam ve chvíli, kdy doktor vycházel za dveří. Táta naštvaně vyběhl za ním. Samozřejmě byl jako vždy opilý.

,,Nikdo se vás o to neprosil! Vypadněte z mého pozemku!'' Křičel, ale doktor si ho nevšímal. V klidu nastartoval auto a zmizel. Táta se na mě podíval.

,,To ty jsi ho zavolala? To ty, ty malý spratku?!'' Opatrně jsem kývla. Napřáhl ruku, aby mi dal facku, ale z ničeho nic se otočil a odešel. Nevím, proč mě nezmlátil. Co se to s ním děje? Pomalu jsem šla do domu a do mého pokoje. Myslím, že něco není úplně v pořádku. To bylo poprvé, co mi nic neudělal. Nemohla jsem to dostat z hlavy...až do doby než jsem si vzpomněla na Christiana. On byl...jiný? Je to správný výraz? Nebo bych měla použít něco jinýho? Hlavně byl tajemný. Na jeho úsměv nešlo zapomenout...byl návykový. Panebože, už zase blbnu...zachránil mi život, ale já ho nebudu zajímat. Proč taky? Jsem obyčejná holka...nicka. Pro někoho, jako je on nic neznamenám. Jsme pro ně jen vzduch. Nevím, jestli je takový i on, ale pravděpodobnost je vysoká. Každý bohatý člověk si o nás ostatních myslí, že jsme nepotřební. Podívala jsem se ven z okna a pak se schovala do černé deky. Jen na malou chvíli jsem zavřela oči a jako vždy jsem spala minimálně tři hodiny. Pokaždý jsem usnula...i když jsem nebyla unavená. Opatrně jsem vylezla z postele a odešla do koupelny. Napustila jsem plnou vanu vody a ponořila se do ní. Tohle bylo tak uklidňující. Byla jsem ráda, že mám koupelnu samostatně. Byl to dárek ke čtrnácti. Ano, celkem neobvyklé, ale byl to můj sen a já si své sny ráda plním. Když už voda začínala být studená...vylezla jsem. Utřela jsem se a pak na sebe hodila čisté oblečení. Bílá košile a nepotrhané džíny. Měla jsem ráda jednoduchost. Kdybych měla říct, že jsem skromné dítě, tak bych trošku lhala, ale náročná taky nejsem...snad. Dole jsem se objevila jen na večeři a pak zbytek večera trávila sama zavřená ve svém království. Většina věcí byla sbalená, ale nechala jsem na stole svou oblíbenou knížku. Jí jsem balila jako poslední, protože jsem si jí šíleně ráda četla. Byla to skutečně jedna z nejkrásnějších knížek. Spát jsem šla, až jsem si jí dočetla, což bylo celkem pozdě. Navíc jsem nemohla usnout. Bylo to peklo. Když už jsem skoro spala, ozval se křik. Už zase se hádají. Potichu jsem vstala a zamkla své dveře, aby je náhodou nenapadlo jít to řešit ke mě...mají to ve zvyku. Udělali to celkem pětkrát. Nic příjemného to není. Představte si, že se k vám do pokoje přiřítí rozčílení rodiče a vy to musíte poslouchat a nakonec jste vy ti nejhorší. Prostě šílené. Chvíli jsem je poslouchala, ale nakonec vyhrál spánek.

       Seděla jsem u stolu a rýpala se v jídle. Bůhví, co to bylo. Ať jsem se snažila sebevíc, tak jsem to nemohla identifikovat. Strašně to páchlo...je mi z toho blbě. Znechuceně jsem to od sebe odsunula a máma se na mě nechápavě podívala.

,,Proč nejíš?'' Zeptala se a já pokrčila rameny. Kdybych jí řekla, že je to hnusný, byla by to na stoprocentně moje smrt.

,,Nemám hlad...dám si až oběd.'' Odpověděla jsem a ukradla jí pomeranč. Netuším, jak ho oloupu, ale myslím, že na něco přijdu. Času mám dost a je to lepší, než umřít nudou. Odkráčela jsem ven a pomalu mířila ulicí na náměstí. Jednou mě málem nějaká parta dětí trefila míčem, ale včas jsem uhnula...naštěstí. Vlastně, když jsme u toho štěstí, tak já ho měla dneska možná až moc. Proč? No to štěstí mělo hnědé vlasy a zelené oči...vysokou postavu...úžasný úsměv...no jo Christian. Dneska bude skvělý den. Sedla jsem si na lavičku a pokračovala v loupání. Všiml si mě poměrně brzo.

,,Ahoj, Melanie.'' Řekl a usmál se.

,,Ahoj.'' Odpověděla jsem a úsměv mu samozřejmě oplatila. Sedl si vedle mě a opřel se. Nemohla jsem si nevšimnout toho úsměvu, který panoval na jeho tváři. Už jsem ho viděla. Včera...takový ten rádoby vítězný úsměv.

,,Poděkovala jsem ti včera?'' Zeptala jsem se a s tím loupáním jsem to vzdala.

,,Dvakrát...myslím.'' Odpověděl a podíval se na mě. Byla jsem tak nervózní a neustále jsem musela kontrolovat svůj prstýnek...naštěstí si toho nevšiml.

,,Už jsem se bála, že jsem tak strašně nevychovaná, že neumím ani poděkovat.'' Zamumlala jsem a všimla si jednoho toho kluka ze včerejška. Naskočila mi husí kůže, když jsem si na včerejší odpoledne vzpomněla. Nebyla jsem jediná, kdo si ho všiml...i Christian z něj nespouštěl oči. Už jsem to nemohla vydržet a podívala se jinam. Měla jsem strach, ale neměla jsem to komu říct. Rodiče to nezajímalo, mladší brácha nemá rozum a starší je někde v Arizoně. Neměla jsem nikoho...jen sebe, ale sobě se svěřit s problémem je celkem divné. Ne divné, ale ujeté. Brzo bych skončila v blázinci.

,,Asi nemá cenu ptát se, jestli budeš na intru, co?'' Podíval se na mě a pak do země.

,,Zatím nemám jinou možnost...možná až se vrátí brácha, tak půjdu k němu, ale to nevím jistě.'' Řekla jsem a hodila pomeranč do koše. Byla to pěkná trefa.

,,To je super...taky jsem na intru, ale jen do doby, než si seženu nějaký byt.'' Překvapeně jsem se na něj otočila a on se zasmál.

,,Co?'' Zeptal se a já se musela usmát.

,,Rodiče tě nechají bydlet samotného? Jako fakt?'' Kývl a já se nevěřícně opřela.

,,Tak to se máš.'' Prohodila jsem. Hned bych si to s ním vyměnila, jenže má to i své nevýhody. Máte víc zodpovědnosti.

,,Věř mi, že procházka růžovou zahradou to nebude.'' Pokrčil rameny a mně zazvonil mobil. Strašně jsem se lekla.

,,Ano mami?''

,,Nevracej se domů...'' Řekla a já ztuhla.

,,Proč?'' Zeptala jsem se, ale odpověď už jsem nedostala.

,,Co se stalo?'' Zeptal se mě Christian, jenže ani já mu nedokázala odpovědět. Seděla jsem zaraženě na lavičce a dívala se před sebe. Už zase...zase. Já jí tolikrát říkala, že se má rozvést, ale neposlouchá mě. Prý ho miluje, ale to je opravdu tak naivní? Jednou jí to zabije...tím jsem si jistá.

,,Melanie, jsi v pohodě?'' Ustaraně se na mě podíval a já zakroutila hlavou. Počkat...včera byl táta nějak klidný...nezmlátil mě to znamená, že to něco musí spouštět. Jenže co? To je otázka za milion...jaká je teda odpoveď?

,,Mám otázku...kdybys byl alkoholik a něco spouštělo tvůj vztek, co by to bylo?'' Nechápavě se na mě podíval, ale vypadalo to, že nad tím přemýšlí.

,,Nevím...dluhy, nevěra, nedostatek alkoholu?'' Zakroutila jsem hlavou.

,,Vzpoura...to, že tě někdo nerespektuje a odmítá tě poslouchat...musím jít.'' Řekla jsem, jenže on mě zastavil.

,,Počkej...děláš to schválně?'' Jak to myslí?

,,Co?'' Zeptala jsem se.

,,Pokaždý zmizíš.'' Odpověděl a já si oddechla.

,,Ne nedělám, ale musím jít...u nás je peklo.'' Doufám, že mě pochopí nechci, aby jsi myslel, že mu to dělám schválně.

,,Dobře, tak ahoj.'' Řekl a já odešla. Spěchala jsem, jenže i kdybych utíkala, nemohla jsem jeho chování zastavit. Byl jak vlak bez strojvůdce...nebezpečný. Snažila jsem se dovolat domů, ale marně. Nikdo to nebral. Každým krokem jsem byla blíž, jenže jsem měla strach. Celá jsem se třásla a pomalu i brečela. Konečně. Jsem tady. Vběhla jsem dovnitř a snažila se kohokoliv najít. Dveře do zahrady byly otevřené. Pomalu jsem šla dál a všimla si táty. Vracel se s lopatou v ruce. Vrátila jsem se do domu a dveře rychle zavřela. Samozřejmě si mě všiml. Zavřela jsem i vchodové dveře, protože mohl dům obejít. Zamkla jsem se u sebe v pokoji. Domem se ozvala rána. Rozbil okno.

,,Sakra.'' Řekla jsem a před dveře posunula postel. Nemohlo ho to zastavit. Rozhlédla jsem se po pokoji a nakonec si vzpomněla na střešní okno. Do dveří se zasekla sekera a já strnula hrůzou. Kde ji do háje vzal? Rychle jsem si stoupla na židli a chystala se okno otevřít, když v tom se dveře otevřeli a on mě strhnul na zem. Vykřikla jsem a chytla ránu pěstí. Neměl žádnou zbraň. Začal mě škrtit a já z posledních sil šmátrala rukou po podlaze s cílem najít něco, čím bych ho praštila. Věděla jsem, že to dlouho nevydržím, ale nakonec jsem našla pálku na baseball a přetáhla ho po hlavě. Jeho těžký tělo se na mě svalilo jako kamení a uvěznilo mě na podlaze. Musela jsem použít všechnu svou sílu, abych ho ze sebe dostala. Otevřela jsem okno a vylezla na střechu. Trpěla jsem závratěmi a momentálně mi do smíchu zrovna nebylo. Pomalu jsem vstala, jenže mě za nohu chytla tátova ruka. Vykřikla jsem a kopla do něj. Měla jsem, co dělat, abych nespadla.

,, Mě nemůžeš...nemůžeš...'' Rychle jsem to okno zavřela, ale zůstali tam jeho prsty. Domem se ozval křik. Pomalu jsem šla po střeše dál. Srdce mi bušilo jako o závod...musela jsem se uklidnit, ale nešlo to. Došla jsem až na konec střechy a opatrně se snažila slézt po straně dolů. Celkem by se mi to povedlo nebýt toho, že mi to uklouzlo a já se skutálela dolů. Přistála jsem na střeše garáže a snažila se popadnout dech. Tělem mi projela palčivá bolest a já zasténala. Posadila jsem se a pokusila se jít dál...což se mi povedlo, když za mnou vyběhl. Teď už mi bylo jedno, jestli mě něco bolí, protože jediný, co mě trápí je to, abych zůstala na živu. Kulhavě jsem běžela ulicí a pak do někoho vrazila. Spadla jsem na zem a už se nezvedla.

,,Panebože Melanie...'' Podívala jsem se nahoru a zaplavila mě úleva. Bratr mi pomohl vstát a já ho objala.

,,Ryane...už je to tady zase...už zase šílí.'' Řekla jsem a rozbrečela se. Ryan byl můj starší bratr a nemám ani páru, co tady dělá.

,,Myslela jsem, že si v Arizoně.'' Pokrčil rameny a já ho pustila.

,,Vrátil jsem se o něco dřív, ale to je teď vedlejší...co se stalo?'' Zeptal se.

,,Myslím, že našemu ,,otci'' zase hrabe a mám pocit, že ublížil Derekovi.'' Zatnul ruce v pěst a já se na něj varovně podívala.

,,Nepůjdeš tam! Když šel po mě, měl lopatu a sekeru.'' Zakryla jsem si pusu a podívala se do země. Tohle jsem neměla říkat, ale jeho reakce byla úplně jiná, než jsem čekala.

,,Půjdeš ke mě...do doby než zjistím, co se stalo.'' Řekl a já se na něj překvapeně podívala. To nemůže myslet vážně.

,,Cože?'' Otočil se a začal odcházet...já musela jít za ním. Držela jsem se u něj a neodvážila se promluvit. Podle toho, jak se tvářil jsem usoudila, že přemýšlí. Takže ho raději nebudu rušit. Navíc i já mám pár důvodu, proč přemýšlet. Jeden z nich je Christian...nechápu ho. Jak bych taky mohla, že? Znám ho sotva dva dny. Neměla bych se s ním scházet, protože to naši nedovolí. Ano, já vím, že se podřizuju rodičům, jenže mám jinou možnost? Nemám. To si klidně odpovím i sama. Až budu plnoletá tak první, co udělám, bude to, že vypadnu z domu a hotovo. Ještě pár let mučení a všechno se změní. Myslím, že mám šanci na poměrně pěknou budoucnost. Doufám, že nebudu jako matka...přímo se modlím, protože nechci dopadnout stejně. Ještě než se otec stal alkoholikem, tak byla úspěšná, krásná a hlavně normální. Jenže co bylo...to bylo, že? Teď je to všechno jinak. Na její tváři se objevují první známky stárnutí, je unavená, strhaná a mimo.

,,Něco jsem ti přivezl Mel.'' Řekl a já se na něj zvědavě podívala.

,,Opravdu? Ty sis na mě vzpomněl.'' Kývl a otevřel dveře menšího domku. Vešla jsem dovnitř a rozhlížela se. Vypadalo to tady útulně a hlavně to bylo i celkem velký. Možná to, ale způsobilo to, že místnosti byly víceméně bílé. Dům byl dokonce i zařízený...moderně.

,,Máš to tady pěkný brácha.'' Řekla jsem a sedla si na židli. Hodil na zem cestovní tašku a svalil se na sedačku.

,,Díky.'' Zašeptal a usmál se. Pak mi hodil nějakou malou krabičku.

,,Co je to?'' Zeptala jsem se.

,,Otevři to.'' Odpověděl a já ho poslechla. Byl v ní nádherný stříbrný řetízek.

,,Líbí?'' Zeptal se po chvilce a já jen kývla na souhlas.

,,To jsem rád.''

,,Je úchvatný...děkuju moc.'' Dostala jsem ze sebe a vděčně se na něj podívala. Krabičku i s dárkem jsem položila na stůl a opřela se.

,,Už brzo půjdu na ten intr.'' Řekla jsem a on se na mě překvapeně podíval.

,,Není na to brzo? Nejsi na to ještě malá?'' Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a raději si jeho hloupý poznámky nevšímala.

,,Vždyť já o tom vím. Taky jsem kvůli tomu tady ne?'' Počkat. On vážně přijel jen kvůli tomu, že mizím z tyranského domu?

,,Tak to ti nevěřím.'' Náznakem se usmál a já z něj nespouštěla oči. Tady ten jeho úsměv, či úšklebek nebo, co to vlastně bylo jsem znala a věděla jsem, že něco plánuje...jen to mě znervózňovalo. Když si konečně všiml mého pohledu, tak se jenom rozpačitě rozhlédl po místnosti a vzal si ze stolu mobil.

,,Ale měla bys mi to věřit. Přijel jsem z velký dálky, abych se s tebou rozloučil, tak mě moc neštvi.'' Zasmála jsem se. Tohle byl celý on.

     Ráno jsem se probudila ve svém pokoji v našim domě. Mamka seděla u mě na židli a usmívala se. Až teď mi došlo, že dnes odjíždím...hned po snídani. Super.

,,Čau mami.'' Řekla jsem a vyskočila z postele. Odešla jsem do koupelny, oblékla se a šla se nasnídat. Táta nebyl doma a já měla neuvěřitelně dobrou náladu. Po snídani jsem byla prakticky hned. Hrozně jsem se těšila, jak z tadyma zmizím.

,,Melanie? Ty už odjíždíš?'' Otočila jsem se na smutného Dereka a objala ho.

,,Promiň, ale musím bratříčku. Budu za tebou jezdit...slibuju. A poprosím Ryana, aby na tebe dal pozor.'' Pevně se ke mě tiskl a já slyšela, jak pláče. Lámalo mi to srdce, ale neměla jsem zatím jinou možnost. Musím doufat, že ho jeho starší bratr ochrání. Zazvonil zvonek, já se rozloučila, vzala z chodby svou tašku a odešla. Ryan už na mě čekal. Derek vyběhl z domu a naposled mě objal. Bylo to objetí plné lásky, štěstí, ale zároveň nesnesitelné bolesti. Rozbrečela jsem se a přitiskla ho k sobě.

,,Mám tě ráda Dereku...to si pamatuj.'' Zašeptala jsem a pak ho pustila. Usmál se na mě a utřel mi slzy. Panebože tenhle prcek mi bude, tak moc chybět. Vstala jsem a nasedla do auta. Ryan se na mě podíval.

,,Dobrý?'' Zeptal se.

,,Ne. Mám výčitky, že ho tady nechávám s rodiči. Ryane, prosím slib mi, že na něj dáš pozor.'' Kývl a já se usmála.

,,Slibuju.'' Podívala jsem se z okna a Derek mi zamával. Zamávání jsem mu oplatila...pak se auto rozjelo. Opřela jsem se a dívala se na krajinu, kterou jsem znala už od mala...teď jedu někam, kde to neznám a mám tam být sama. Nedokázala jsem si to představit. Byl to jako skočit do prázdnoty a doufat, že se něčeho chytíte. S bratrem jsem prohodila pár slov, ale nakonec bylo ticho. Pak jsme přijeli do toho města...rozbušilo se mi srdce. Cesta utekla tak rychle. Auto zastavilo před rozlehlým školním areálem. Nervozita ve mě rostla a já si všimla Ryanova pohledu.

,,Tak jsme tady.'' Řekl a já kývla. Vystoupil z auta a já hned po něm. Vytáhl z kufru mou tašku a poplácal mě po rameni.

,,Tak ahoj brácha.'' Řekla jsem a klasicky ho objala. Rozloučili jsme se a já odešla směr škola. Byla jsem nejistá a vynervovaná. U školy na mě čekala nějaká žena. Na uvítanou se usmála.

,,Ty jsi Melanie Cowanová?'' Zeptala se a já kývla. Pokynula mi rukou, abych šla za ní.

,,Máš pokoj ve druhém patře...číslo 37.'' Řekla a vedla mě intrem do druhého patra. Většinu pravidel a povinnosti jsem si už četla, takže mě toho ušetřila. Nakonec mi dala klíče, prohodila pár slov a zmizela. Otevřela jsem dveře a dívala se na dobře vyhlížející pokoj. Postel, stůl, skříň atd. Prostě potřebný věci. Tašku jsem hodila na zem. Nezaujatě jsem vytáhla některé věci. Najednou někdo zaklepal a já se trhnutím otočila. Otevřela jsem (nemám ponětí, že jsem je ty dveře vůbec zavírala)...stál tam Christian.

,,Ahoj.'' Řekla jsem a můj pohled se zastavil na učebnicích, co držel v ruce.

,,Ty jsou tvoje.'' Oznámil mi a já si je od něj vzala.

,,Děkuju...'' Řekla jsem a šla je položit na stůl. Mezitím se objevil i někdo jiný než on.

,,Tak tady jsi.'' Otočila jsem se a pustila knížky...ty s velkou ranou dopadly na zem. Christian byl stejně překvapený, jako já.

Jak se vám líbí 1. kapitola?

Moc se mi to líbí!

Tak tato část mě bavila o moc více než ta první. Skvěle jsi popsala její pocity ohledně jejího otce. Já v umírněnější formě něco takového prožívám, a myslívám si to samé jako Melanie.
Jen nesmírně obdivuji její odvahu. Ona po tom přepadení znovu, beze strachu, vyšla na ulici. A poté se také vrátila domů, i když věděla, co jí tam čeká.
Některá slovní spojení se mi přesto zdála trochu kostrbatá. Zkus si to po sobě ještě jednou nahlas přečíst.
Každopádně, opravdu mě to moc baví. Máš talent. Jen tak dále?
bloggerka z reveriedreams.blog.cz

Přidat nový příspěvek