Prolog (Tamara)

 

Seděla jsem ten večer na zemi ve svém pokoji, když to naráz začalo. Venku se setmělo a blesk rozdělil oblohu na dvě poloviny. Pár vteřin na to se ozvala ohlušující rána a já fascinovaně hleděla přes prosklené dveře svého balkónu. Divoký vítr ohýbal větve stromů a bral s sebou všechny lehké věci, které nebyli přichycené. Opatrně jsem vstala a zamířila k těm dveřím, abych si tu podívanou vychutnala z blízka. Vypadalo to, že bouřka nabírá na síle, protože už stihla strhnout elektrické vedení a v celém mém pokoji zhaslo všechno světlo, které jsem ke čtení potřebovala. Lehce jsem se usmála, když jsem slyšela výkřik své sestry, která právě seděla ve vaně. Otevřela jsem a vítr mi v ten moment totálně pocuchal vlasy. Měla jsem sakra štěstí, že dveře do mého pokoje byli zavřené, protože jsem si jistá, že by je síla větru pěkně přibouchla. Bosa jsem vyšla na svůj balkón a vzhlédla k obloze. Na obličej mi dopadla kapka dešťové vody a pak se spustil prudký déšť. Těžko můžu říct proč, ale milovala jsem tohle počasí. Připadala jsem si v něm nejvíce svá. Po chvilce jsem byla celá totálně mokrá, jenže ani to mě nedonutilo vrátit se do bezpečí svého pokoje...mělo to přesně opačný účinek. Měla jsem chuť seskočit dolů a tančit v dešti na naší obrovské zahradě. Vždycky jsem to chtěla zkusit, ale rodiče mi to nikdy nedovolili. Možná ten zákaz způsobil to, co jsem se chystala udělat. Vyběhla jsem schody na půdu, která potom vedla na střechu. Ano vím...v dešti nebezpečné, ale já jsem po tom toužila. Chtěla jsem být tomu všemu, co nejblíže to šlo. Nepřemýšlela jsem, co by to mohlo mít za následky. Vyběhla jsem na střechu našeho domu a opatrně šla až k samému okraji. Podívala jsem se dolů. Od země mě dělili dobré tři patra. Nesmím spadnout. Můj pohled se zastavil na klukovi, který šel uprostřed silnice. Nic moc jsem neviděla, protože přece jenom náš dům měl zahradu i ve předu, což znamenalo, že mě od silnice dělilo dobrých dvacet metrů minimálně. Vlastně před našim domem ani nic moc nebylo. Jen příjezdová cesta, která vedla k naší velké garáži pro šest luxusních aut a pár motorek. Vlastně tady bylo několik stromů, keřů, kytek a všeho ostatního. Ale zpátky k tomu klukovi. Měl na sobě jen černé věci, ale to mě nedostalo, jako to, když se z ničeho nic zastavil a otočil se mým směrem. Zůstala jsem stát, jako sloup až do doby, než šel dál. Na to setkání nikdy v životě nezapomenu. Cítila jsem se zvláštně, když se na mě podíval. Ještě pořád jsem cítila jeho upřený pohled na své kůži a zatřásla se. Možná zimou a možná lehkým strachem. Rychle jsem zmizela v domě a zamkla se ve svém pokoji. Sundala jsem si mokré oblečení a hodila na sebe džíny s černým uplým tílkem. Podívala jsem se z okna a málem dostala infarkt. Svítilo slunce a po dešti a bouřce byste nenašli ani jednu jedinou stopu. Možná jediné místo, které vědělo o tom, co se venku dělo byla moje mysl...

Diskusní téma: Prolog

:O

Tak tohle byl skvělý prolog. Už anotace mě k téhle povídce přitáhla, takže doufám, že to bude pokračovat a bude to stejně dobré. :)

Re: :O

Děkuju. Rozhodně se budu dál snažit, abych to hned v první kapitole moc nepokazila :D

:3

Tak to je totálně epický! :O Jsem taky milovník bouřek :33 Jinak to setkání je opravdu zajímavý, o tom žádná a těším se na pokračování ;) Jinak píšeš vážně dobře, opravdu jsem si to představila (možná proto, že jsem přesně takovou bouřku zažila), ale bylo to fakt fantastický :3 :D
A jestli stále stojíš o spřátelení blogů (wikuskakol.blog.cz), tak budu moc ráda :3 a ještě se podívám na další povídky ;)

Re: :3

Moc ti děkuju :D Já taky miluju bouřky, takže mě napadlo, že takové setkání by mohlo být poměrně dobré a jinak jsem opravdu ráda, že se ti prolog líbil :D A o spřátelení určitě dál stojím :))

Podle mě...senzační prolog. Já taky miluju bouřky :D A určitě je to epický první setkání, takový tajemný :D

Přidat nový příspěvek