Epilog

O týden později...
Oblékla jsem si černé, dlouhé šaty a rozčesala své dlouhé vlasy, které jsem nakonec svázala do komplikovaného culíku. Smutně jsem se podívala do velkého, starého zrcadla. Dnes jsem neměla chuť usmívat se...neměla jsem chuť na nic. U dveří na mě čekal otec s Ascherem a oba dva byli oblečení v černém obleku. Povzbudivě se na mě usmáli, ale já jejich úsměv neopětovala. Přišla jsem k nim a věnovala jim pohled, kterým jsem jim oznámila, že jsem připravená, i když to nebyla pravda. Nebyla jsem psychicky připravená, jelikož na tohle se připravit nejde.

,,Pokud nechceš, tak tam nemusíš jít.'' Řekl mi otec, ale já zakroutila hlavou. Nemohla jsem si dovolit, tam nepřijít.

,,Musím tam jít...je pro mě důležité, abych se s ním naposledy rozloučila.'' Ujasnila jsem jim. Oba nakonec přikývli a vyrazili chodbou pryč. Já je tiše následovala a snažila se uklidnit, jenže jsem to nedokázala. Nedokázala jsem si představit, že bych mu dnes měla dát sbohem. Bylo to nepředstavitelné a ničilo mě to.

,,Kdybys chtěla odejít, tak jen řekni...nemusíme tam zůstat po celou dobu.'' Dodal otec a krátce se na mě podíval.

,,Jistě.'' Řekla jsem s přikývnutím a následovala je ke kočáru. Bratr nastoupil jako první a potom mi podal ruku, aby mi pomohl, jelikož bych to vzhledem ke svému oblečení sama nezvládla. Vděčně jsem se na něj podívala a posadila se na druhou stranu. Kočár o pár minut později vyjel směrem ke hřbitovu a smuteční síni, kde se dnes konal Connorův pohřeb. Pohřeb jeho bratra byl odložen na dobu neurčitou, vzhledem k tomu, že by nebylo taktní pochovat ty dva zároveň...ne potom, co se město dozvědělo pravdu o Connorově smrti a pravdu o blond vrahovi.

,,Jsi si opravdu jistá, že to zvládneš?'' Zeptal se mě bratr. Dnes zněl neobvykle ustaraně...bylo to od něj milé.

,,Ano, jsem si jistá...musím to zvládnout...chci to zvládnout.'' Odpověděla jsem, ale poznala jsem nejistotu ve svém hlase. Celý zbytek cesty jsem se dívala do podlahy a vnímala jen občasné poskočení kočáru, když přejel přes díru na cestě. Jedno za čas jsem se zhluboka nadechla a zamyslela se nad tím, jak daleko to je ještě je, protože se mi nelíbilo, jak se ta cesta táhne. Pak najednou kočár zastavil a já byla nucena vzhlédnout. Stály jsme před velkou, železnou bránou, pod kterou vedla malá cestička k síni, kde se začali hromadit lidé a rodina. Tentokrát vystoupil první otec a pomohl mi.

,,Děkuji.'' Zašeptala jsem a podívala se na hřbitov. Připadalo mi to zvláštní a ani jsem nevěděla proč.

,,Myslím, že půjdeme.'' Prohodil otec a podal mi svazek rudých růží. Nemělo cenu mu znovu děkovat, takže jsem jen kývla hlavou na znamení, že jsem mu vděčná a on se pousmál. Bratr mi nabídl své rámě a já ho přijala. Společně jsme zamířili k rodině. Celou dobu jsme měla svěšenou hlavu, protože jsem se nemohla podívat do očí jeho zdrcené matky.

,,Pane starosto...Aschere, Rose...jsme poctěni, že jste tady s námi.'' Řekl nějaký muž, ale já nevzhlédla, abych zjistila, kdo to byl...stačilo mi tušení, že jsme právě měli čest s jeho otcem.

,,Nemohli jsme se tady neukázat...byl to skvělý mladík...všem bude chybět.'' Řekl můj otec...obdivovala jsem, jak byl klidný a vyrovnaný...to já bych s pozůstalými nikdy takhle mluvit nemohla.

,,Opravdu děkujeme, že jste tady...byly bychom rádi, kdybyste se k nám připojil...myslím, že kdyby se ta strašná věc nestala, tak jsme mohli být rodina, takže bych byla moc ráda, kdybyste zaujali místo po našem boku...místo, které je vyhrazené rodině.'' Po těchto slovech jsem se nemohla dívat do země, kterou jsem do teď obdivovala. Podívala jsem se na jeho matku...v očích měla smutek a utrpení, což vyjadřovaly i slzy, které jí stékaly po tváři. Zjistila jsem, že mě po celou dobu pozoruje.

,,Vaše přání s potěšením splníme.'' Řekl otec a podíval se přitom na mě. Představa, že budu stát vedle jeho matky, mě moc nepotěšila, ale nehodlala jsem se bránit. Connorovi rodiče nám pokynuli rukou a my je následovaly na hřbitov...překvapilo mě, že se pohřeb bude konat venku, ale nic jsem proti tomu neměla.

,,Connor jsi vždy přál mít pohřební obřad venku...miloval přírodu a nesnášel domy.'' Vysvětlila nám jeho matka a já si v ten moment myslela, že mi snad umí číst myšlenky, jenže z té myšlenky jsem téměř okamžitě sešla. Porozhlédla jsem se po ostatních lidech a s údivem zjistila, že jich zde moc není, což mě zaskočilo.

,,Pozvali jste jen rodinu?'' Zeptala jsem se tiše a podívala se na ní.

,,Ano, ale jsou tady i nějací jeho přátelé, které si zde za tu chvíli našel...není jich mnoho, jelikož většinou trávil čas s tebou.'' Odpověděla a pousmála se přitom. Hned jsem začala mít výčitky svědomí...držela jsem ho dál od rodiny a přátel...to byla zřejmě zásadní chyba, kterou jsem si ovšem v té době neuvědomovala.

,,Aha...víte, moc mě mrzí, že jste ho kvůli mě posledních několik dnů nevídali...vyčítám si to.'' Svěřila jsem se jí a ona se na mě mile podívala.

,,Nemusíš si to vyčítat...vím moc dobře, jaké to je, když jsou do sebe dva lidé zamilovaní...i když o tom vlastně neví.'' Řekla a já nakonec jen přikývla.

,,Dobrá...bolí mě to zjištění, že mě miloval a já to nevěděla...bolí mě to zjištění, že jsem ho milovala, ale nikdy jsem mu to neřekla.'' Řekla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy, na které jsem si začala pomalu zvykat, protože nebyl den, kdybych alespoň jednou nebrečela.

,,Myslím si, že jemu jsi to říkat nemusela...on to věděl.'' Ujistila mě a pohladila mě po tváři. Měla hebké ruce.

,,Myslíte?'' Zeptala jsem se jí nejistě a ona přikývla na souhlas. Něžně mě chytla za paži a vedla mě mezi hroby k místu, kde se měl obřad konat. Smuteční hosté už tam byli nachystaní, takže se podle všeho čekalo jen na nás. Zaujali jsme místo ve předu a soustředili se na pohřeb. Před námi byla položená černá rakev na ní květiny. Nestačila jsem si všimnout, že už jsem žádné nedržela, což bylo divné.

,,Drazí smuteční hosté, sešli jsme se zde, abychom se rozloučili se zesnulým Connorem...'' Přestala jsem vnímat. Neměla jsem srdce na to, abych to poslouchala. Místo toho jsem se nechala unášet svými myšlenkami...
      Objevila jsem se u Velkého dubu, ale nebyla jsem tam sama. Usmála jsem se, když jsem ho spatřila. Stál tam stejně, jako před tím na té louce. Vypadal skvěle a šťastně.

,,Neměla bys to poslouchat a oplakávat mě?'' Zeptal se s úsměvem na rtech, ale i přesto ke mě přišel.

,,Správně bych měla, ale je lepší být s tebou, i když se to odehrává jen v mé mysli.'' Odpověděla jsem mu a pokrčila rameny.

,,Skutečně? Jen aby si to mý rodiče nevyložili špatně.'' Prohodil a naklonil se ke mě, aby mi věnoval polibek. Usmála jsem se a nechala se obejmout.

,,Ano...tví rodiče to určitě pochopí...jsou velice milý...ale i smutní...zničení tvou smrtí stejně jako já.'' Řekla jsem a podívala se mu do očí, které už nikdy více neuvidím.

,,Já vím...proto jsem také tady. Mám jednu prosbu.'' Řekl a já povytáhla obočí. Zajímalo mě s čím přijde.

,,Teď je hlavně důležité, abys uvěřila tomu, že tohle se neděje jen ve tvé hlavě...je to skoro skutečnost...je to jako ten sen.'' Řekl mi s naléhavostí v hlase.

,,Dobrá, je to skutečnost.'' Řekla jsem a on přikývl.

,,Přeju si, abys odhodila závoj smutku a začala nový život...život bez myšlenek na mě...musíš mě dostat z hlavy a začít znovu...znovu se zamilovat. Dokážeš to?'' Zeptal se mě a já se na něj překvapeně podívala. To nemohl myslet vážně.

,,Přísahej, Rose.'' Naléhal dál. Podívala jsem se na něj...myslel to vážně.
      Z celého toho ,,snu'' mě vytrhla nějaká hudba. Nějací muži začali spouštět rakev do země a já se přistihla přitom, jak pláču.  Podívala jsem se na Connorovu matku, která mi můj pohled oplatila. V očích se jí zbíhaly slzy, ale ona se je pokoušela zadržet, i když to stejně nedokázala a nakonec propukla v pláč. Lidé postupně chodili k vykopané jámě v zemi, kde se momentálně nacházela i rakev s jeho tělem a postupně se s ním loučili. Za nedlouho přišla řada na mě. Jistě jsem přišla k díře, podívala se dolů a potom do nebe.

,,Přísahám.'' Zašeptala jsem, pomodlila se a odešla k otci a bratrovi, kteří už to měli za sebou.

,,Počkejte tady na mě...za chvíli jsme zpět.'' Řekl nám otec a odešel. Podívala jsem se na Aschera, který mě v ten moment objal.

,,To bude v pořádku...všechno se zase vrátí do původních kolejí.'' Uklidňoval mě. Věřila jsem mu...pokaždé jsem mu věřila. Netrvalo dlouho a otec se vrátil se spokojeným úsměvem.

,,Mám ti vzkázat od Connorovi matky, že by byla ráda, kdybyste se vy dvě ještě někdy setkali.'' Prozradil mi otec a já se pousmála. Ascher mě propustil ze svého sevření a všichni jsme společně zamířili ke kočáru, který nás měl dopravit domů. Nyní už jsem věděla, co musím udělat...přísahala jsem Connorovi, že začnu nový život a to mám teď také v plánu...začnu od znova...

 Tak tohle je tedy oficiální konec Osamělé :D Jsem moc ráda, že jste si tento příběh četli...jste prostě úžasní ;)

Diskusní téma: Epilog

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek