8. Kapitola

Varování...výskyt žhavější scény...jen abyste věděli :DD

Seděla jsem na pohodlné sedačce a čekala. Nevím na co, nevím proč, ale čekala jsem. Možná na znamení, možná na zázrak a možná na naději, ale ani jedno z toho nepřišlo. Byla jsem jako ztracena ve svých vlastních pocitech, uvězněná svým vlastním strachem z neznáma. Jako by se stěny kolem mě svíraly a já nemohla uniknout. Přesně takhle jsem se momentálně cítila. Cítila jsem se v pasti. Chtěla jsem, aby to přestalo, abych se mohla znovu volně nadechnout...prostě popadnout dech a uvolnit se. Zbavit se všech starostí, které mě momentálně zatěžovali, omluvit se Renovi a profackovat se za tu nedůvěru, kterou jsem vůči němu projevila, ačkoliv to bylo vlivem té magie, tak to pořád byla moje vina. Nešlo nevyčítat si to...prostě jsem na to musela neustále myslet, i přesto, že jsem věděla, že to nezměním, nenapravím a už vůbec nevrátím. Bylo to peklo a možná i horší...ta bezmoc, která mi vládla se nedala zvládnout a já měla pocit, že jí každou chvíli úplně podlehnu a to jsem nemohla a nechtěla připustit. Nikdy jsem se ve svém dlouhém životě nepoddávala citům...ne víc než bylo potřeba, jenže to o mě nikdo nevěděl, což bylo pro všechny nejlepší. Navíc mě to tak plně vyhovovalo a nehodlala jsem to nijak měnit...pokud s tím má někdo problém, tak ať si ho vyřeší a mě do toho při nejlepším netahá.

,,Eleno, musíme si promluvit.'' Ozvalo se za mnou, ale se mnou to už ani nehlo. Byla jsem ponořená ve svých myšlenkách, takže jsem nějakým způsobem ignorovala jeho naštvaný tón. On něco tušil, to bylo už předem jisté, ale ještě vědět, kam až jeho informace sahají...nezbývá nic jiného, než to zjistit.

,,Kde je Vaness a proč mi tvrdíš, že je mrtvá?!'' Opravdu byl naštvaný a jen díky mě. Podívala jsem se na protější bílou stěnu a zamyslela se. Chtělo mu to nějak chytře vysvětlit a přitom mu jen náznakem lhát...takže vlastně musím převrátit pravdu, což mi jde perfektně, i když jemu lhát bylo stejný, jako lhát detektoru pravdy...nesmyslný. Slyšela jsem, jak mu splašeně tluče srdce a uvědomila si, co všechno touhle komedií můžu ztratit. Uvědomila jsem si, o co můžu přijít a to se mi moc nezamlouvalo.

,,Odpovíš mi?'' Netrpělivost...jedna z jeho špatných vlastností, ale je pravda, že já jsem na tom podobně, až na to, že se mnou se dá nějakým způsobem domluvit, což se o něm vážně říct nedá. Tahle vlastnost ho jednou bude hodně stát a on to ví stejně dobře jako já, jen s tím nic nedělá a to je chyba.

,,Co je zač? Upír nebo vlkodlak?'' Zeptal se a já zakroutila hlavou. Byl vedle a ani nevěděl, jak moc. Vaness byla silnější, než si myslel, chytřejší než si myslel a nikdy by neklesla, tak hluboko a stala se nějakým nelidským zvířetem. Ona a upír nebo vlkodlak? Ne, na to je příliš hrdá a mocná.

,,Čarodějka.'' Řekla jsem. Pak začalo panovat ticho. Příjemné, přirozené a přesto strašidelné ticho. Tohle jen podtrhovalo to, že dnešní den není nejlepší a lepší to už taky bohužel nebude. Prostě je to jen další den v roce, který strávíme hádáním...to je moc pěkný výhled do budoucna.

,,Čarodějka? Děláš si ze mě srandu?! Tohle už vážně nemůžeš myslet vážně...co tady sakra chtěla?!'' Už to začíná. Tohle nebudu dobrý...cítím to. Vím přesně, jak to dopadne...vrátím se domů ke svému životu s pocitem, že jsem něco pěknýho pěkně zvorala. Vrátím se s pocitem nepříjemného zmatku a ztráty, kterou už nevrátím. Vrátím se zničená a citově zlomená. Potom nezbyde nic jiného, než se té bolesti zbavit a to jde jen jedním způsobem, který budu schopna podstoupit stejně tak, jako magii...samozřejmě jen pokud to bude opravdu nezbytné, což bude.

,,Ne nedělám.'' Odpověděla jsem vyrovnaně a vstala. Neotočila jsem se...nepodívala jsem se na něj. Podívala jsem se na svůj mobil a rozhodla se pro dost zrádný krok. Měla bych to udělat...musím to udělat. Není jiná možnost.

,,To říkáš jen tak?! Můžeš mi teda laskavě vysvětlit, proč tady byla?'' Nedostal odpověď...nikdy jí nedostane, protože tohle tajemství si odnesu do hrobu. Já mezitím, co on se tady rozčiloval, napsala zprávu matce...jednoduše a stručně jsem jí napsala, že se vracím domů, ale ať si nemyslí, že jsem nějakým způsobem změnila názor.

,,Proč mě ignoruješ?!'' Zeptal se zničeně a smutně. Otočila jsem se na něj a s očima plnýma bolesti jsem se na něj podívala. Nevěděla jsem co mu na to říct...nikdy jsem nevěděla, jak mu něco vysvětlit, tak abych mu tím neublížila. Přišla jsem k němu a po tváři mi stekla slza, které jsem se neubránila. Jeho naštvaný výraz se okamžitě změnil na nechápavý až překvapený. Myslím, že teď byl přesvědčený o tom, že jsem taková kvůli němu, ale pokud si to myslel, tak se mýlil. Byla jsem taková kvůli sobě...vyčítala jsem si své chování vůči němu. Pár vteřin na to už mě držel ve svém pevném objetí. A já? Já brečela, jako malý dítě. Brečela jsem nad svou vlastní hloupostí a nerozvážností.

,,Promiň...nechtěl jsem na tebe být takový...moc mě to mrzí.'' Zašeptal. Vyčítal si něco, co nezpůsobil. To já se mu mám omlouvat. To já tady mám zpytovat své svědomí, ale místo toho tady kňučím. Proč se už do pekla nevzpamatuju?

,,Není to tvoje vina...za tohle si můžu sama.'' Řekla jsem, abych to uvedla na správnou míru a abych se cítila aspoň trošku líp. Moc to nepomohlo. Pořád jsem měla ten tíživý pocit, kterého se už asi nezbavím. Kdybych se já husa nezapletla s Vaness, tak by se nikdy nic takového stávat nemuselo. Nepochyboval bych o Renovi, protože vím, že on bude vždycky při mě a neopustí mě. Nechtěla bych se s ní rozejít, protože ho k zbláznění miluju. Všechno by bylo normální.

,,Tohle neříkej.'' Řekl a hlas se mu třásl stejně jako mě. Bál se...poprvé za jeho život se bál a já věděla čeho, protože i já se toho až příliš moc bála. Oba dva jsme z toho měli hrůzu...hrůzu z odloučení. Hrůzu z toho, že už nikdy u sebe nebudeme tak blízko, že všechno mezi náma skončí, že to pohřbí to zatracené zasnoubení. A nejhorší na tom bylo, že pravděpodobnost, že se to stane je extrémně velká...a já to jen podpořila tím, že jsem se rozhodla vrátit domů.

,,Miluju tě Rene...vždycky jsem tě milovala a vždycky tě milovat budu...tohle matka, otec ani George nezmění.'' Řekla jsem mu a podívala se mu do očí. Bylo těžké odhadnout jeho emoce, které se podle všechno neustále měnily. Nebyl předvídatelný tak, jak já...občas jsem měla problém se v něm vyznat a občas jsem měla pocit, že ho absolutně neznám.

,,Taky tě miluju Eleno a nevzdám se tě.'' Řekl a políbil mě. Nevzdám se tě...to jsou slova opory. Slova, která mě uklidňují a znepokojují zároveň. Slova, která pro mě hodně znamenají a slova, kterých se nikdy nevzdám. Věřit jim, ale bylo zrádné. V téhle situaci se ničemu nedalo zrovna důvěřovat, takže ty slova pro mě znamenali naději...šanci. Znamenali světlý bod ve tmě.

,,Já vím.'' Zašeptala jsem. Nedokázala jsem se uklidnit. Byla jsem zmatená, vystrašená a smutná. Nevěděla jsem, kam patřím. Nevěděla jsem, jestli jsem tohle já. Nevěděla jsem, co mám dělat, abych ho neztratila. Byla jsem vhozená do děje bez toho aniž by mi někdo vysvětlil podmínky a pravidla...mé nároky a šance, které se daly vyjádřit v procentech.

,,Chceš se vrátit, že? Znám tě už dlouho...poznám to na tobě.'' Zeptal se mě a já kývla. Tady jsem nic moc nezmohla, ale tam? Tam jim vysvětlím, že nejsem jen figurka na hracím poli, kterou ovládá někdo jiný. Tam jim vysvětlím, že můj život si budu řídit sama bez ohledu na ostatní.

,,Tak dobře...možná to bude i lepší.'' Políbil mě na temeno hlavy a pustil. Vzhlédla jsem a on se pousmál. Nebylo mu do smíchu. Taky nebylo čemu se smát. Mezi námi bylo značné napětí, které jednou muselo vyjít na povrch. Zároveň se mezi námi tvořila hluboká propast, která se nedala přeskočit nebo ignorovat. Jako bychom se jeden druhému nenávratně vzdalovali.

,,Rene, ztratím tě tím?'' Zeptala jsem se ho nejistě. Chtěla jsem to vědět...musela jsem to vědět. Byla to důležitá informace, a ačkoliv mi před chvilkou řekl, že se mě nevzdá, tak jsem to potřebovala slyšet v trošku jiné formě. On se na mě tázavě podíval a pak mě krátce pohladil po tváři.

,,Nikdy mě neztratíš.'' Ujistil mě a já se lehce usmála. Měla jsem sice chuť říct mu, že by nikdy neměl říkat nikdy, ale na to jsem se vykašlala. Nepotřebovala jsem se s ním hádat...nechtěla jsem se s ním hádat. Podívala jsem se z okna a zhluboka vydechla. Tento les už možná nikdy víc neuvidím, v téhle chatě už možná nikdy nebudu a jediný co mi v tom případě zůstane, budou vzpomínky. Vzpomínky na pár krásných hodin, zážitků a okamžiků, které už nikdy víc neprožiju. A pak tady budou výčitky, že jsem se rozhodla odjet a všeho se vzdala. Bez boje a bez snahy.

,,Podle výrazu ve tvé tváři usuzuju, že momentálně přemýšlíš nad tím, jestli tady ještě někdy budeš.'' Prohodil a já se na něj překvapeně podívala. Jak to kruci věděl? To jeho náhodné a zřejmé čtení myšlenek bych s ním měla později probrat, ačkoliv je to nemožné, tak to za zajímavou debatu vážně stojí.

,,Jo, přesně nad něčím takovým přemýšlím.'' Potvrdila jsem skutečnost a znovu se podívala ven. Ten les by mohl být tak bezpečný, kdybych chtěla. Nikdo by mě tam nemusel najít...nikdy by tam nemusel najít nás. Byla by to ideální schovka, ale už nejsme děti, aby jsme se před někým věčně ukrývali. Je na čase jít s pravdou ven, i když následky pak budou katastrofální.

,,Chceš jet rovnou nebo máš ještě něco v plánu?'' Zeptal se a já se usmála. Měla jsem v plánu jednu zásadní věc, ale nevěděla jsem, jestli je to právě teď vhodné. Upřímně, sice to bude znít lehce divně, ale toužila jsem po něm. Podívala jsem se na něj tím pohledem, jak se lovec dívá na svou kořist. Okamžitě jsem stála u něj a přirazila ho ke zdi. Překvapeně se na mě podíval.

,,Ale slečno...nejsem si jistý jestli je tohle vhodné...vzhledem k okolnostem.'' Řekl, ale stáhl mě blíž k sobě. Usmála jsem se na něj a kousla se do rtu. Jeho ruce sklouzly po mých zádech. Cítila jsem jeho horký dech na svém krku. Srdce mi bušilo.

,,Pane Danielsi...na formálnosti a vhodnosti Vám teď z vysoka kašlu.'' Prohodila jsem a připravila ho o košili. Bez košile jsem ho viděla jen párkrát, takže jsem si ho teď krátce prohlédla. Prohlížela jsem si ho jen do doby, než si mě přitáhl zpátky. Pár vteřin na to se naše pozice otočili...tentokrát jsem přiražená na zdi skončila já...to nebylo fér...no ale nemohla jsem si stěžovat. Pomohl mi sundat tričko...no sundat...nejsem si jistá jestli je to přesný výraz, který bych měla použít, ale jo...jen sundat. Začali jsme se líbat a pak jsme nějakým zázračným způsobem spadli na postel...ještě že tak, protože spadnout na zem by mohlo být patřičně nepohodlné a bolestivé. Možná bych to v tenhle okamžik neřešila, ale jsem si jistá, že ten další už jo...

    Podívala jsem se na něj a zvedla ze země své triko. Přemýšlela jsem, co bude dál. Co bude po tomhle následovat? Jak nad tím tak přemýšlím, tak bych si šla klidně i zalovit, ale pochybuju, že se mi bude až tak moc chtít.

,,Nechceš si jít chytnout něco na jídlo?'' Zeptala jsem se a on zakroutil hlavou. Přišla jsem k němu a začala mu zapínat knoflíky na košili.

,,Nějak se mi nechce.'' Přiznal a já kývla. Byla jsem na tom stejně. Teď se mi prostě nic nechtělo, ale to bylo pochopitelný. Hned jak jsem zapla i poslední černý knoflík, tak jsem odhrnula své vlasy a nabídla mu své vlastní hrdlo. Věděla jsem, že téhle nabídce neodolá, protože tohle bylo něco neuvěřitelného. To spojení, které vznikne mezi dvěma upíry...to pouto, které má takovou moc, že by to lidi posadilo na zadek. Nikdo tohle nedokázal odmítnout...ani on.

,,Mám tě k tomu donutit?'' Zeptala jsem se ho jemně a on povytáhl obočí. Bylo poznat, že svádí nějaký vnitřní boj a že mě prostě nechce kousnout. Nikdy mě nekousl, takže je jasný že se do toho zrovna nepohrne, ale stejně ať se snaží sebevíce, tak nakonec neodolá.

,,No tak...nehodlám strávit zbytek života čekáním...nebude to bolet.'' Přesvědčovala jsem ho a chytla ho za obě ruce.

,,Mě můžeš věřit.'' Dodala jsem a zavřela oči. Věděla jsem, že se tomu neubrání, protože pár vteřin po tom, co jsem ty oči zavřela, mě něžně kousl. Tiše jsem zasténala...ne bolestí, ale slastí. Bylo to vážně něco úžasnýho. Bylo to něco, co jsem ještě nikdy nezažila. Něco, co jsem ještě nikdy nepoznala...něco o čem jsem jen slyšela. Nikdy jsem se necítila, tak jako teď. Nikdy jsem k Renovi nepatřila víc. Pak se ode mě provinile odtáhl.

,,Nemáš důvod být na sebe naštvaný...je to přirozený.'' Řekla jsem. Cítila jsem se, jako v sedmém nebi. Skoro jsem zajásala, když mi on automaticky nabídl svou krev. Chutnala originálně...jen těžko by se mi určovala příchuť. Cítila jsem to uspokojení. Odstoupila jsem od něj se spokojeným úsměvem na rtech...i on se tvářil podobně.

,,Už chceš jet nebo máš pořád ještě něco v plánu?'' Zeptal se a já pokrčila rameny. Nevěděla jsem, jestli chci nebo nechci jet. Byla jsem ještě pořád lehce omámená z té výměny. Pořád očarovaná chutí jeho krve a jeho blízkostí. Byla jsem omámená tím pocitem spřízněnosti mezi námi.

,,Myslím, že tvoje matka bude šílet, když se neukážeš.'' Podotkl a já kývla na souhlas. Šílet bude tak nebo tak, takže je mi to celkem jedno. Navíc mě byla má matka momentálně úplně volná...to by na mě měl poznat...teda pokud mě zná tak dobře, jak tvrdí.

,,Tak jak?'' Zeptal se nedočkavě. Měla jsem chuť skončit s ním zase v posteli, ale to by už vážně nemuselo být vhodný. Navíc teď bych to měla brát aspoň trošku vážně. Ren se ke mě přiblížil, chytl mě za ruku a vedl ven, jako by tušil, že nejsem schopna se rozhodnout, takže to tak trošku udělal za mě. Sedla jsem si do auta a čekala.

,,Ty se mě vážně asi chceš zbavit, co?'' Zeptala jsem se ho na oko naštvaně. Zakroutil hlavou a podíval se na mě. V jeho očích už zase panoval smutek, který se snažil skrýt, ale neúspěšně. Měla jsem chuť ho obejmout a už ho nikdy nepustit. Díky té výměně se mi asi otevřely oči...až moc jsem ho milovala na to, abych se vrátila, jenže musela jsem.

,,Nikdy se tě nebudu chtít zbavit.'' Řekl a já si konečně uvědomila, co se změnilo. Teď už jsem vážně patřila k němu. Vzniklo silné pouto, které nikdy nepůjde přerušit. V mých žilách koluje jeho krev a v těch jeho zase ta moje. Patřím jemu a on si se mnou může dělat, co bude chtít.

,,Věděl jsi to, že?'' Zeptala jsem se a věděla, že on ví, s čím to souvisí. Chvilku bylo ticho, které přerušovalo jen můj a jeho dech.

,,Jo, věděl jsem to.'' Odpověděl a usmál se. Mě to bylo hned jasný. Každý upír to věděl a každý to chtěl zažít.

,,Tak proč jsi se tak bál?'' Zeptala jsem se a povytáhla obočí. Neměl k tomu přece důvod. Výměna krve je...skvělá.

,,Nebál jsem se...jen jsem ti nechtěl ublížit.'' Odpověděl a nastartoval. Tímhle náš dosavadní rozhovor utichl a dá se říct, že i skončil. Já se věnovala urovnáváním myšlenek, ale stejně jsem na to nemohla přestat myslet. Na tohle se prostě nedá zapomenout a já jsem ráda, protože ten pocit byl k nezaplacení.

     Auto zastavilo před naší vilou. Bylo to zvláštní, protože ani jeden z nás neměl strach. Myslím, že jsem znala důvod. Začínalo se mi to líbit. Před vchodem se rozsvítilo světlo a později se otevřeli dveře. Vyšel z nich překvapený Tom. Tikal pohledem mezi mnou a Renem, jako by vážně nemohl uvěřit tomu, že jsme našli odvahu se tady oba ukázat.

,,Čau ségra.'' Řekl a já mu zamávala. Ren mě chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě, aby mi věnoval dost dlouhý polibek. Musela jsem se usmát a prohrábnou mu vlasy.

,,Sluší vám to spolu...jen nechápu, že máte tak dobrou náladu. Jste spolu strávili noc nebo co?'' Zeptal se zaskočeně a já se na něj podívala.

,,No...teoreticky v za to by se dalo říct, že jsme spolu strávili den.'' Prohodila jsem a všimla si, že mě oba probodávali tázavým pohledem.

,,No co? Jen konstatuju fakta?'' Můj pohled čirou náhodou zabloudil ke dveřím, kde stáli tři lidi. Ztuhla jsem a přitiskla se k Renovi, kterému se rozbušilo srdce, když se podíval na jednu velmi nečekanou siluetu ve dveřích. Byl to on. Byl to George.

Diskusní téma: 8. Kapitola

:)

Skvělá kapitola. :D Musela jsem se trochu šklebit, protože tahle povídka je prostě romantika a ta jde tak trochu mimo mě. :D Ale i tak mě to bavilo, takže vážně super. :)

Krásná - ♥

Nádherná kapitolka. Jak si to na začátku vyříkali a to celé i jak se navzájem kousli. Krásný, ale teď se nějak bojím, co začne za další problémy :/ Takže se těším na pokráčko :D

Re: Krásná - ♥

Děkuju :D Jsem vážně moc ráda, že se ti kapitola líbila :D

Přidat nový příspěvek