5. Kapitola

 

Seděla jsem na židli a dívala se z okna ven. Ruku jsem měla položenou na stole a snažila se přijít na to, co mu přelétlo přes nos. Nikdy takový nebyl, ale já se nikdy nezasnoubila...to je ten důvod proč, tak vyvádí. Musí to být on, protože nic jinýho mě teď nenapadá. Taky ho asi naštvalo, že matka chce pozvat George. Už jen podle toho můžu říct, že právě on bude ten, koho si budu muset vzít. Nejsem z toho dvakrát nadšená, ale jak už jsem řekla Renovi...jeho aspoň znám. Neměla jsem s tím vůbec začínat, vedlo to jen k tomu, že jsme se pohádali a momentálně spolu nemluvíme. U stolu se objevil číšník a já se na něj podívala. Byl to starší muž, vysoký a všude na obličeji měl vrásky. Usmál se na mě a pak se podíval na Rena. Všimla jsem si, jak mi podává jídelní lístek, ale já ho odmítla. Tázavě se na mě podíval a objednal si zatím jen pivo. Já jsem si nechala donést víno a vyhýbala se pohledu Rena. Znovu jsem se začala dívat ven, jenže jsem ucítila jeho ruku na té mé a trhla sebou.

,,Nebuď taková...já to tak nemyslel.'' Řekl a já se na něj vyčítavě podívala.

,,Tak proč jsi to teda řekl? Jestli mě potřebuješ naštvat, tak stačí říct, ale tohle bylo poněkud přehnaný, nemyslíš? Nevím, kolikrát ti budu muset říct, že si ho nevezmu a tečka.'' Kladla jsem důraz na rozčílený tón, ale ve skutečnosti jsem nebyla naštvaná na něj, ale na sebe. Za to, že jsem to nechala zajít až tak daleko. Dalo se čekat, že když budu hodná tak dlouho, tak si matka bude myslet, že má nade mnou nějakou moc, jenže nemá a teď jí to jen oznámit. Při nejlepším tak, aby mě hned nezabila.

,,Chápeš doufám, že se mi prostě nelíbí, že si máš někoho brát a ten někdo má být právě George. Celá tahle situace je absurdní a já ti slibuju, že se ještě ukáže, že se vy dva k sobě nehodíte.'' Odpověděl klidně a já se lehce pousmála. Měl pravdu...nehodili jsme se k sobě. Navíc George byl idiot, který se zajímal jen o určitý věci a holky střídal, jako ponožky.

,,Ty to všechno bereš strašně vážně...matce jen přeskočilo, takže jí dávám týden, aby se vzpamatovala, nebo jí budu muset pomoc a to už nebude hezký, protože už mi začíná vadit to, jak si myslí, že má právo rozhodovat o mém životě,  který jsem vždycky chtěla prožít s tebou.'' Řekla jsem a on se usmál. Věděl, že říkám pravdu...chtěla jsem být jen s ním, jenže to bylo podle některých lidí nereálný. Byla moje povinnost vzít si toho, koho mi přiřadí rodiče...neměla jsem na výběr.

,,Možná to beru vážně, ale mám k tomu své důvody Eleno a promiň, že to neberu s humorem, jako ty.'' Podotkl a v ten moment se u stolu objevil znovu ten číšník. Položil pití na stůl a ještě jednou se nás zeptal, jestli něco nechceme. Já popravdě neměla hlad, protože jsem jedla před jízdou.

,,Já to taky neberu s humorem, ale snažím se ulehčit naší situaci...neúspěšně, ale snažím se. Taky bys to mohl zkusit.'' Kývl na znamení, že mě pro jednou pochopil a já bych měla podotknout, že jsem si v ten moment připadala, jako zrádce. Možná to tak bral i on a jen mi to neřekl, jenže já s tím přece nemohla nic moc udělat. Ano...omývám to tady celý večer, jenže si nějak nemůžu pomoc. Cítím se zodpovědná za to, co se tady vlastně děje.

,,Já neříkám, že je to špatně...jen by neuškodila troška vážnosti. Řeknu ti to trošku jinak. Oba dva chceme jedno a to samé a už jen kvůli tomu bysme se měli snažit něco s tím udělat, jenže se nám to zatím nějak nedaří.'' Řekl a můj neutrální pohled vystřídal tázavý. Ještě jsem se ani nepokusili s tím něco udělat a on mi tady tvrdí, že se nám to nedaří...nejsem si jistá, jestli jsem pochopila přesný význam jeho proslovu.

,,Aha...myslím, že nemůžeme očekávat kladné výsledky, když jsme teprve na začátku, ale dobře no.'' Odpověděla jsem a myslím, že si všiml mé výrazné a neobvyklé gestikulace. Kdykoliv jsem byla zahnaná do kouta a nevěděla jsem, jak vysvětlit určitou věc, tak jsem použila gestikulaci, kterou nikdo nikdy nepochopil...ačkoliv já nemám páru proč.

,,Ty víš, jak jsem to myslel, tak to neřeš.'' Nešel přehlédnout ten jeho až pobavený výraz, když si všiml, jak se tvářím. Zajímalo by mě, co ho vždycky tak moc pobaví. Vlastně je to Ren...je to upír, kterýho já v životě nepochopím. Podívala jsem se ke dveřím, aniž bych k tomu měla nějaký konkrétní důvod a ztuhla při pohledu na toho člověka v nich. Zrychlil se mi tep a úzkostně se podívala na Rena, který si jako obvykle ničeho nevšiml. Musela jsem do něj kopnout, aby se na mě aspoň podíval.

,,Co děláš?'' Zeptal se naštvaně a já trhla hlavou ke vchodu.

,,Nenápadně se podívej, kdo tady je.'' Řekla jsem a on se prudce otočil. Pleskla jsem se rukou do čela a znovu do něj kopla.

,,Říkám nenápadně...rovnou bys mohl vstát a vykřiknout, že jsme tady.'' Procedila jsem skrz zuby a on se zamračil.

,,Miláčku jestli sis ještě nevšimla, tak já ke dveřím sedím zády, takže se musím otočit, víš? Na rozdíl od někoho, kdo jen zvedne oči od pití a z nudy si začne prohlížet restauraci. Rozmyslí si prosím, co mi řekneš příště.'' Povytáhla jsem obočí a nakonec zakroutila nechápavě hlavou. Nehodlám se s ním znovu hádat, takže jsem se raději zaměřila na toho kluka. Rychlá definice toho, co je zač. Černý oblečení, tetování na levé ruce a nůž schovaný v pouzdře na opasku. Mohl by to být lovec, ale rozhodně ne upírů, protože to by potřeboval kůl...v našem případě z bílého dubu. Sklouzla jsem po něm pohledem, abych si ho prohlédla důkladněji a zaklela.

,,Na kolik procent?'' Zeptal se a já se zhluboka nadechla.

,,Na 99 procent...jsem si jistá, že je to on.'' Odpověděla jsem a snažila se uklidnit. Znala jsem ho...kruci já věděla, kdo to je. Tohle je snad za trest.

,,Co teď?'' Zeptala jsem se a Ren vstal. Bylo to jasný znamení, že tady jsme skončili. Vzala jsem svou bundu, kabelku a šla opatrně za ním. Nikdo si nás moc nevšímal, ale pak jsem si všimla, jak číšník ukazuje naším směrem. Ucítila jsem, jak se mi vztekem zaostřili zuby a klidně bych se vsadila, že barva mých očí už nebyla šedozelená, ale červená. Rychle jsem se podívala do země a jen podle instinktu jsem šla dopředu. Zaslechla jsem, jak Ren cosi řekl, a vzhlédla. Nemohla jsem se těch zubů zbavit...ne v přítomnosti toho lovce. Ren věděl, že s tímhle mívám občas problém...zvlášť když jsem ve stresu.

,,Mám vás.'' Ozvalo se před námi. Tak a momentálně jsem si byla nadobro jistá, že je to ten, kdo jsem si myslela, že to je. Ren stál okamžitě u něj a vrazil mu jeho vlastní nůž těsně vedle srdce. Polovina lidí začalo utíkat a doprovázel je nesnesytelný křik. Toho chlapa ten nůž nezastavil.

,,Rene vypadneme z tadyma...vždyť je to jen člověk.'' Řekla jsem a v ten moment se na mě vrhl číšník, který nás před tím, tak pěkně obsluhoval. Byla jsem překvapená, ale i tak pořád o dost silnější. Pořádně jsem mu vrazila a ten zásah ho dostal na zem. Divím se, že jsem mu tím nezlomila vaz...ne že bych po tom tak toužila, ale všechno by mi to ulehčilo.

,,Když jsem vás konečně našel, tak vás rozhodně odejít nenechám.'' Podívala jsem se na toho, kdo to řekl a ukázala mu zuby.

,,Zkus mě zastavit.'' Zašeptala jsem. V ruce držel kůl z toho idiotského bílého dubu a první na koho se vrhl, byl Ren, který byl o dost blíž, jako já. Vykřikla jsem, abych ho varovala, ale už bylo příliš pozdě...

Diskusní téma: 5. Kapitola

:)

Ha...Ha..Ha... NE! On prostě neumře! :D To je ale blbý konec! Taková napínavá část! :D Ale on prostě neumře! :D

Re: :)

Uvidíme, jak to bude v další kapitole, kterou se budu snažit napsat, co nejdříve. :D

:O

Co je to za konec! O bože, jak mám teď jít spát asi? :D Neuvěřitelný.....fakt se to povedlo a no prostě, na pokračování jsem napnutá jak struna ♥ :D Jak tohle dopadne. :D :D xD

Re: :O

Tak to se moc omlouvám...za to spaní :D Opět ti moc děkuju :) Snad tě pokračování nezklame :D

Přidat nový příspěvek