5. Kapitola - Špatně dobrý den

 

Budilo mě otravné zvonění budíku. Vůbec jsem se nevyspala. V noci jsem se často budila a usnout mi trvalo dlouho. Věděla jsem, že musím vstávat, ale moc se mi nechtělo. Dneska jsme měli sice primitivní předměty, jenže na intru si nemůžu dovolit nedostavit se na výuku. Potřebovala bych kafe, nebo cokoliv, co by mě nakoplo. Líně jsem se vyškrábala z postele a zamířila přímo do koupelny. Opláchla jsem si obličej, rozčesala vlasy, namalovala se a pak už na sebe jen hodila oblečení. Džíny s bílým tričkem. Spokojeně jsem opustila svůj pokoj a namířila si to přímo do hlavní budovy. Studenti už se hrnuli do tříd a já raději udělala to samé. Neměla jsem moc dobrou náladu. Jenn seděla na židli a četla si. Okamžitě knížku zavřela, když si mě všimla.

,,Ahojky. Jak si spala?'' Zeptala se a na tváři se jí objevil zvědavý výraz.

,,Ahoj. Nic moc. Ještě jsem psala úkoly, co ty?'' Nachystala jsem se na hodinu a pak se sesunula na svou židli.

,,Ale celkem to šlo...přemýšlela jsem nad tím tančením.'' Až do začátku vyučování mi vesele líčila, co měla na mysli. Prý našla spoustu choreografií, které musíme vyzkoušet. Už teď jsem byla zníčená...představa, že mám pak dalších několik hodin tančit mě děsila. Už jsem vyšla ze cviku...musím se dát znovu do kupy. Vrátit se zpátky na svou cestu. Znovu vybudovat ztracenou karieru. Chci zpátky svůj život. Rodiče mě stáhli s sebou na dno a je jen na mě jestli se vzpamatuju. Teď už mám cíl. Celou hodinu jsem přemýšlela. Psala jsem si na kousek papíru názvy dobrých písniček a v hlavě si cvičila kroky. Několikrát jsem si všimla, že se na mě dívá Christian, takže jsem se musela lehce pousmát. Jennifer si do sešitu čmárala srdíčka. Hodina se dneska výjimečně nevlekla...utekla strašně rychle. Učitel na poslední chvíli zadával domácí úkol, ale pak se většina třídy hrnula na chodbu.

,,Máš dobrý vkus na písničky.'' Řekla Jenn a prohlížela si seznam.

,,Díky. Na tyhle se bude dobře nacvičovat, ale záleží to čistě na vás.'' Podívala se na mě a z kapsy vytáhla nějaký řetízek. Byl to ten vojenský. Myslím, že se tomu říkalo vojenská známka.

,,Od včerejška patříš k nám, takže bys ho měla mít. Je tvůj.'' Řekla a dala mi ho do ruky. Překvapeně jsem se na ní podívala a nakonec jí obejmula. Byla jsem jí opravdu vděčná.

,,Děkuju.'' Zašeptala jsem a okamžitě si ho nasadila. Někdo mě poplácal po rameni. Byla to Kelly a vedle ní stála Amy. Obě dvě se na mě vesele usmívaly.

,,Vítej u nás Mel.'' Řekla Amy a Kelly jen spokojeně pokývala hlavou.

,,Takže holky v kolik se dneska sejdeme?'' Zeptala jsem se. Dohodli jsme se na pátou, protože většina z nás musela jít pomoct do knihovny. Část předmětů proběhla bez problému až na chemii. Pan učitel se rozhodl, že přesadí několik studentů. Ke mě přiřadil Johna, ale s tím já jsem odmítala souhlasit. Nakonec jsem nebyla sama, komu se to nelíbilo.

,,Pane učitel tohle nepůjde.'' Řekla jsem naléhavě a podívala se na něj.

,,Nebojte se slečno Cowanová...půjde to.'' Odpověděl a změřil si mě pohledem. Krev mi tuhla v žilách při pomyšlení, že mám pracovat s tím nadrženým hovadem.

,,Neměl by s ním být ve dvojici pane učiteli.'' Řekl Chris, který se tam z čista jasna objevil.

,,Proč pane Woodsi?'' Zeptal se a John se pousmál. Měla jsem nehoráznou chuť mu ten úsměv srazit z tváře, ale to by mi na bodech zrovna nepřidalo.

,,No...myslím, že není nejlepší dát právě Johna k Melanie...nakonec mám pocit, že většina zná dokonce důvod.'' Odpověděl.

,,Ale Christiane nezdá se ti, že se jí až moc zastáváš?'' Všichni čtyři jsme se otráveně podívali na nějakou holku. Rozhodně patřila do elity. Už jen podle toho oblečení.

,,Sklapni Celeste!'' Okřikl jí Chris a ona si rozzuřeně stoupla.

,,Neříkej mi, abych zmlkla.'' Procedila skrz zuby a dala ruce v bok. Tahle situace se nám začínala pěkně rozjíždět. Nakonec jsme tu Celeste začali ignorovat.

,,Pane Woodsi a koho k ním mám podle vás přiřadit? Vás? Myslím, že k ní chováte sympatie, takže to by taky nebylo nejlepší.'' Tohle měl být konec debaty, ale Chris skončit nehodlal. Já osobně se možná červenala, když řekl, že ke mě chová sympatie. Větší hloupost jsem v životě neslyšela. Christian, že by ke mě něco cítil? O tomhle silně pochybuju. Navíc on patří k elitě a já jsem jen obyčejná holka nic víc, nic míň.

,,Ale...'' Už se chystal něco namítnout, ale já mu skočila do řeči.

,,To je dobrý Chrisi...já to s ním zvládnu, ale děkuju.'' Nechápavě se na mě podíval, ale pak se otočil a odešel ke svému stolu. Doufám, že jsem ho tím nějak neurazila, protože to je to poslední, co bych chtěla udělat. Otočila jsem se na Johna, který mě zkoumavě pozoroval.

,,Jen se mě dotkneš a poliju tě kyselinou.'' Řekla jsem a varovně se na něj podívala. Usmál se a dal ruce do kapes.

,,Za pokus by to stálo.'' Řekl a já zakroutila hlavou. Celou hodinu jsem přemýšlela nad zklamaným výrazem v Christianově tváři. Z neznámých důvodu mě to bolelo. Musím se mu omluvit, nebo mu minimálně poděkovat....

    Na konci hodiny se na mě John vyzývavě podíval a já se pokusila ovládnout. Celou hodinu se mě ,,nenápadně'' snažil dotýkat. Měla jsem, co dělat, abych mu opravdu neublížila. Choval se jak idiot. Jediné na, co jsem, ale myslela, byl Chris. Nebylo to ode mě zrovna pěkné. Rychle jsem si schovala všechny věci a chystala se zmizet, jenže můj soused mi zastoupil cestu.

,,Kam mi utíkáš?'' Zeptal se a natahoval ke mě ruku, ale v ten moment jsem ho kopla kolenem mezi nohy a on se skácel k zemi. Využila jsem toho a obešla ho.

,,Nech mě na pokoji ty ubožáku!'' Řekla jsem a odešla ze třídy. Jen jsem ho musela najít. Učebnice jsem odložila do skříňky a pak hledala. Nemohlo to přece být, tak těžký ne? Někde přece musel být. Nebyl v knihovně, to jsem věděla přesně, protože ta se otevírala až za deset minut. Opřela jsem se o skříňky a sklouzla na zem. Chodba byla prázdná. Zůstala jsem tam sama. Sklopila jsem hlavu a pokrčila nohy. Jsem strašná blbka. Proč? Proč se tohle musí stát právě mě? Litováním se, ale taky moc nepomůžu. Co teď? Počkat do zítra? Co si o mě teď bude myslet? Zakroutila jsem hlavou a vzdychla.

,,Jsi v pohodě?'' Zeptal se někdo. Ano, zrovna teď mám tak na někoho náladu.

,,Jo jsem!'' Odsekla jsem naštvaně a vzhlédla. Úplně jsem ztuhla, když jsem se podívala do jeho očí.

,,Tak fajn.'' Řekl. Rychle jsem vstala. Ten kluk, co se mě ptal, byl totiž Christian.

,,Počkej, promiň...omlouvám se.'' Řekla jsem okamžitě a on se na mě tázavě podíval.

,,Za co?'' Zeptal se.

,,Za všechno. Ty ses mě zastal a já se zachovala, jako naprostá husa. Jenže učitelka říkala, že by si tě podal, takže raději snesu hodinu vedle něho, než pocit, že ti kvůli mě ublížil. Promiň.'' Odpověděla jsem s lehkou naléhavostí v hlase.

,,Omluva se přijímá...a nemusíš mít strach. On mi určitě nic neudělá.'' Usmál se a pokrčil rameny. Hned jsem se cítila líp. Ten pocit, že na mě není naštvaný byl k nezaplacení...

Omlouvám se za těch pár sprostých slov, ale to k tomu trošku patří. Rozhodně, ale upozorňuju, že se budou vyskytovat i v jiných kapitolách...

Diskusní téma: 5. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek