4. Kapitola

Podezíravě jsem si ho měřila pohledem. Pokud to bude nutné, tak klidně zabiju i jeho samotného, ale upřímně se mi do toho moc nechce...nevím proč. Prostě mu nechci ublížit. Já vím...je to zvláštní, ale je to pravda.

,,Domluvit se samozřejmě můžeme, ale jak si máme být jistí, že je to skutečně ona? Jaký pro nás máš důkaz?'' Zeptal se jeden z nich a já vytrhla svou ruku z Connorova sevření.

,,Asi mi budete muset věřit.'' Odpověděl a já se zamračila. Vůbec se mi to nelíbilo, ale zaútočit by nebylo zrovna nejmoudřejší.

,,Tím si právě nejsme tak jistí.'' Prohodil a přistoupil ke mě. Okamžitě jsem v ruce třímala dýku a varovně se na něj podívala. Kousek couvl a usmál se.

,,Je to ona...skvěle Connore.'' Řekl a uznale kývl. Všimla jsem si, jak Connor nenápadně hledá svou dýku a přitom toho lovce pořád sleduje. Co měl v plánu?

,,Říkal jsem vám to.'' Usmál se na ně a pak se letmo podíval na mě. Dal mi znamení a já zaútočila. Ohnala jsem se po jednom z nich...konkrétně po tom, co stál nejblíže. Zasáhla jsem ho do břicha. Vykřikl a udeřil mě. Zavrávorala jsem, ale udržela se na nohou a nakonec ukončila jeho život. Jen díky tomu výkřiku se u nás objevili další. Obklíčili nás a musím přiznat, že jsme byli ve značné nevýhodě, ale nějak jsme to museli zvládnout. Rychle jsem je spočítala...bylo jich deset. Couvla jsem a omylem přitom narazila do Connora. Otočil se na mě a naše oči se setkali. Bylo to zvláštní. Měla jsem pocit, jako bych ho znala roky, ale neznala. Nemám právo ho nijak soudit, což taky neudělám. Jeho ruka se dotkla mé tváře a on se pousmál. Pak ode mě nepatrně odstoupil a vrhl se na dalšího lovce. Já tam asi pět vteřin stála a pak jsem mu šla na pomoc. Rozhodla jsem se raději jen pro dýku, protože s lukem bych jen marnila svůj drahocenný čas. Zatím jsme to zvládali. Už jich zůstalo jen pět. Jeden byl silnější, než jsem si myslela. Kdykoliv jsem zaútočila, tak můj útok dokonale odrazil. Vyrazil mi zbraň z ruky a pak mi jednu vrazil. Spadla jsem na zem a v ten moment se u nás objevil Connor, který už stihl ostatní zabít. Jejich síly byli vyrovnané, a proto bylo důležité, abych zvedla tu zatracenou dýku a tak trochu ho zabila. Ležela kousek ode mě, takže jsem se pro ní natáhla a vstala. Connor si mě všiml a uhnul stranou. Hodila jsem dýku směrem k útočníkovi a ta se mu zabodla do srdce. Spadl na zem, kde ještě malý moment těžce dýchal, ale pak se jeho oči nadobro zavřely. Connor byl zadýchaný, ale to i já. Podívala jsem se na něj.

,,Teď nevím jestli tě mám zabít nebo tě ušetřit.'' Přiznala jsem a pousmála se přitom.

,,To druhý Rose...nezradil jsem tě i když to tak zřejmě vypadalo.'' Řekl a přišel ke mě.

,,Proč bych ti to měla věřit?'' Zeptala jsem se.

,,Nehledal jsem tě bůhví jak dlouho proto, abych tě předhodil lovcům.'' Odpověděl a zkoumavě si prohlížel mou tvář. Krev už se dávnou zastavila a rozseklý ret už se dávno zahojil. Podívala jsem se na mrtvá těla a pak vzdychla. Nesnášela jsem zabijení, jenže mi lidé nedávali na výběr. Connor mi podal mou zbraň a pak se rozhlédl po okolí, aby se ujistil, že jsme tady definitivně sami.

,,Mám pocit, že už tady žádní lovci nejsou...naštěstí.'' Řekl a otočil se na mě. V jeho očích byla nejistota a strach. Nenapadá mě nic, z čeho by kluk jako on měl strach. Rozhodla jsem se, že je načase jít pozdravit Velký dub.

,,Pojď za mnou.'' Vyzvala jsem se ho a vyrazila na západ. Držel se za mnou a měl stejně jako já nachystaný luk. Mohlo se stát, že bychom úplnou náhodou potkali medvěda...sice už je noc, ale to ničemu nevadí. Vedla jsem ho sebejistě lesem.

,,Dost se tady vyznáš že?'' Zeptal se. Přes rameno jsem se na něj podívala.

,,Ano...tohle je můj domov. Znám každou skulinku tohoto lesa...každou větev na stromě i mimo strom.'' Odpověděla jsem a on se na mě usmál.

,,Kam mě vlastně vedeš?'' Zněl nervózně.

,,K Velkému dubu.'' Oznámila jsem mu a pokračovala v cestě. Blížili jsme se k našemu cíli. Poznala jsem to podle toho, že stromy byli čím dál tím víc od sebe.

,,A proč tam?'' Jeho dotazy mi začínali trochu vadit.

,,Z tama najdu cestu k mému útočišti.'' Odpověděla jsem. Konečně jsem ho spatřila. Byli jsme téměř na místě...na posvátném místě. Podívala jsem se na strom, který ozařovali měsíční paprsky. Byl to mohutný dub a také byl hodně starý. Pomalu a váhavě jsem k němu vykročila a nespouštěla z něj přitom oči. Nebyl to jen strom...nevím jak bych to měla vyjádřit, ale prostě jsem byla přesvědčená, že tohle je mnohem více...

   Stála jsem kousek od stromu a rozhlížela se do stran. Chtěla jsem se ujistit, že nás nikdo nesleduje a taky že nesledoval. Oddechla jsem si a otočila se na Connora, který za naší malou pauzo asi po čtvrté obcházej ten dub. Zakroutila jsem hlavou a vzhlédla. Za pár hodin je ráno, takže bychom si měli pospíšit. Přišla jsem k němu a on se na mě tázavě podíval.

,,Už odcházíme?'' Zeptal se a já kývla. Šla jsem před ním a už ze zvyku ho vedla těmi nejlepšími cestami. Šli jsme asi deset minut na východ a pak to stočili na sever kolem jezera. Přes noc to tady vypadalo ještě uchvátněji a to byl jeden z důvodů, proč jsem se lesem toulala raději v noci a ne ve dne, kdy je vše takové obyčejné. Necítila jsem se unaveně, ale ani plná energie...bylo to spíše něco mezi. Každopádně už jsem se těšila na svůj menší úkryt, který nám dvoum bude muset momentálně stačit. Za několik minut se před námi objevil vchod do jeskyně a já se pousmála.

,,Žiješ v jeskyni?'' Zeptal se překvapeně, ale odpovědi se ode mě prozatím nedočkal. Vešla jsem dovnitř a zabočila vlevo. Cestička se začala různě stáčet a postupně klesala dolů. V jeskyni byla skoro tma, ale já si pamatovala cestu. Chytla jsem Connora za ruku a pomalu ho vedla. Brzy jsme se ocitli na jejím konci, kde se objevilo měsíční světlo. Tohle byl konec jeskyně a začátek mého úkrytu. Vstoupila jsem na louku a podívala se na malou chaloupku před námi. Nikdo o tomhle místě nevěděl, protože nikdo nenašel odvahu jít do téhle jeskyně. Bylo tady malé jezírko, nějaké stromy a hlavně klid, kterého jsem si vážila nejvíce. Šla jsem k chaloupce a otevřela její dveře. Když jsem se ocitla uvnitř, tak jsem se s očekáváním otočila na Connora, který očividně čekal na pozvání. Pokynula jsem mu rukou a on vešel.

,,Tak tohle bych nečekal.'' Řekl a já se na něj usmála.

,,Nevím proč si každý myslí, že spím na stromě.'' Prohodila jsem a odložila luk i šípy a pár vteřin na to i svůj plášť. Vytáhla jsem zápalky a postupně rozsvítila všechny svíčky v místnosti. Byla to hodně útulná skrýš...

Diskusní téma: 4. Kapitola

Jůůj :D

To je skvělý. Moc povedený a hlavně dost nakažlivý :D Moc se těším na pokračování...

:DD

Krásný !!!!!!!!!!!! Těším se na další díl !!!! :33

Přidat nový příspěvek