3. Kapitola

Překvapeně jsem se na něj dívala a z jeho výrazu mě dost mrazilo. Přemýšlím jestli mi spíš vře nebo tuhne krev v žilách, protože se ve svých pocitech momentálně tak trošku ztrácím, ačkoliv nevím proč...možná je to způsobené jeho přítomností. To je asi jediné z racionálních vysvětlení téhle pro mě nové situace, také jediné vysvětlení, které mě v danou chvilku napadá. Jsem si ale dost jistá, že později mě napadne milion vysvětlení, což už mi pak vlastně bude k ničemu. Srdce mu bušilo stejně rychle jako mě, z toho jsem usoudila, že je na tom s nervozitou a očekáváním asi stejně jako já. Nesměla jsem dovolit, aby mě jakkoliv rozhodil. Musím být ostražitá a pozorně naslouchat zvuku lesa. Nesmím se kvůli němu přestat soustředit, jinak nás to zabije...oba. Pořád mě držel u sebe a pořád se na mě díval. Nevěděla jsem, jestli mu mám nebo raději nemám něco říct, protože už mě to přestávalo bavit. Vyplašeně jsem se rozhlédla po tmavém hlubokém ráji kolem nás a pak zpátky na něj. Jelikož byl dnes měsíc v úplňku, tak na určité místa dopadal měsíční svit a tím pádem tam bylo dostatek světla. Jedno takové místo bylo kousek od nás a osvětlovalo jednu z menších lesních mýtin, na které se občas pásla různá lesní zvěř...teda hlavně jeleni, laně, srnky a jim podobní. Milovala jsem to místo. Trávila jsem tady dost volného času a to hlavně přemýšlením. Mé myšlenky se často točili kolem minulosti, na kterou jsem tak moc toužila zapomenout a začít znovu, ale věděla jsem, že dokud neodčiním to, co jsem tehdy spáchala, tak se v tom budu topit dál a dál až do konce mého života. Musím to napravit a pak zmizet nebo aspoň tak mi to bylo řečeno.

,,Pustíš mě prosím?'' Zeptala jsem se mile a on se na mě zářivě usmál. Ten úsměv byl tak...kouzelný a působil částečně nejistě.

,,Možná...'' Začal, ale svou větu nedokončil. Jakoby mu selhal hlas nebo něco podobného. Jen ze mě nespouštěl oči. Jeho tep se pomalu uklidňoval a ten můj už byl klidný dávno...pokud mě někdy něco zaskočilo nebo rozhodilo, tak to nebylo nadlouho. Všechno trvalo jen krátce, ale za to intenzivněji.

,,Možná? Raději určitě.'' Řekla jsem a snažila se vyprostit z jeho pevného a zároveň něžně opatrného sevření. Bohužel se mi to nepovedlo. Vzdala jsem raději i všechny další pokusy, které by stejně dopadli neúspěšně a čekala na dobu, kdy mě pustí sám. Někdy mě pustit musel to je mi jasné, jen jsem se obávala toho, kdy to bude. Snad ještě dnes.

,,Raději určitě? Možná.'' Podotkl a já na sucho polkla. Jestli něco zkusí, tak je po něm a to přísahám. Nejsem zrovna společensky založená osobnost...nebo taková nejsem posledních pár let...to bude pravděpodobnější.

,,Nepokoušej štěstí...já tě rozhodně šetřit nebudu. A teď už mě vážně pusť.'' Naléhala jsem. Krátce odvrátil pohled, ale pak už jsem byla volná. Pustil mě. Konečně.

,,Kdybys občas nebyla tak drsná, tak bych si řekl, že jsi neškodná, ale to nejsi.'' Překvapeně jsem se na něj podívala. Zamířil na mýtinu, přímo do svitu měsíce a přímo na zrak lovcům. Nestačila jsem ho zastavit, takže mi nezbylo nic jiného než se vydat okamžitě za ním. Když mu teď pomůžu, tak splatím dluh, který u něj mám. Nachystala jsem si luk a soustředila se na okolí. Nesledovala jsem cestu před sebou, což způsobilo jen to, že jsem do někoho vrazila. Byl to Connor, kdo jiný. Zakroutila jsem hlavou a v ten moment mi těsně před obličejem proletěl šíp a zapíchl se do stromu. Okamžitě jsem se otočila a střelila do neznáma. Ozval se výkřik, jenže to nebyl konec. Tentokrát jich bylo víc...o dost víc. Nemohli jsme to zvládnout, ne bez zranění. Connor byl překvapený, ale pak se vzpamatoval a ustaraně se na mě podíval.

,,Jsi v pořádku?'' Zeptal se a já kývla. Byla bych radši, kdyby se začal soustředit na nepřítele a ne na mě. Rozhodně by mi to tím podstatně ulehčil. Bylo ticho...takové to před bouří. Já si klidně počkám, ostatně času mám dost. Dívat se do tmy bylo ale značně nevýhodné, takže nemělo cenu namáhat oči. Krátce jsem vzhlédla a usmála se. Byla to jasná noc, ale i ta měla své mraky, které se pomalu ale jistě blížili k měsíci. Až nastane tma, tak bude náš čas...čas na rychlý útěk. Udělala jsem krok ke Connorovi a on se na mě letmo podíval. Všimla jsem si, jak se pousmál a pak napjal luk a připravil se k výstřelu.

,,Ještě ne.'' Zašeptala jsem a taky se připravila. Namířila jsem na jednu siluetu, která si neuvědomila, že vystoupila ze svého úkrytu. I Connor si jí všiml, ale mám pocit, že i on si našel svůj cíl. Na mýtině se začalo stmívat a měsíc začínal mizet za clonu mračen.

,,Teď.'' Řekla jsem a vystřelila. Trefila jsem svůj cíl a to samé i Connor. Chytla jsem ho a táhla ho za tmy pryč. Lovci se tady nějak extrémně nevyznali...ne tak jako já. Věděla jsem přesně kama jít. Měli jsme dost času na zmizení, jenže jsme nebyli jediní, kdo toho využil. Před námi se objevili tři vysocí lovci a já ztuhla na místě. Bylo jasné že si ty ostatní zavolají na pomoc, a proto bych je měla co nejdříve umlčet. Podívala jsem se na Connora, který si pohledem měřil jednoho z nich. Něco mi říkalo, že ho zná. Začalo se ve mě budit podezření. Pomalu jsem začala vytahovat svou dýku, ale on mou ruku zastavil. Střelila jsem po něm naštvaný pohled a on se na mě usmál.

,,Pánové můžeme se nějak rozumně domluvit? Našel jsem tu, co jste chtěli.'' Mezitím už zase vyšel měsíc a já zaklela. Jeho oči však říkali něco jiného než pusa. Bylo to něco ve smyslu ,,Chvilku počkej.'' nebo ,,Ještě ne...je to příliš nebezpečné.'' Čemu mám teď věřit? Jestli mě zradil tak za to ošklivě zaplatí...

Chcete abych napsala nějakou kapitolu i z pohledu Connora? Piště prosím do komentářů :D

Diskusní téma: 3. Kapitola

:D

Pěkný.... :D Kapitola z pohledu Connora by mohla být taky dobrá...a snad Connor Rose nijak nezradil :/ Jen tak dál pokračuj... :D

Re: :D

Děkuju za názor :D A děkuju i za přečtení :) Snad tě pokračování nějak nezklame...

Přidat nový příspěvek