22. Kapitola (Chris+Mel)

Chris

Bezúčelně jsem listoval nějakou knížkou, která mi před deseti minutami přišla pod ruku. Neměl jsem náladu absolutně na nic. Melanie si šla asi před hodinou lehnout. Byla zničená, vyčerpaná a smutná...nemohl jsem překousnout ten pocit, že jí nemůžu pomoct a přitom bych chtěl...moc chtěl. Naštvaně jsem předmět v mé ruce zavřel a hodil ho na malý stolek před sedačkou. V poslední době mi nic nedává smysl...mám pocit, že už snad ničemu nechápu, že jsem naprosto neschopný. Musí přece existovat způsob, jak jí pomoct...nějak se to přece musí zvládnout...musí být nějaké východisko. Podíval jsem se do krbu a vzdychl. Něco mi říkalo, že časem to bude lepší, jenže jak dlouho to bude trvat? Měsíc? Půl roku? Rok a více? Nevím, jestli se zvládnu dívat na to, jak se mi Melanie mění před očima. Jak ta stará Mel mizí a nahrazuje jí nová...nevím, jestli něco takového snesu. Svěsil jsem ramena a můj pohled se o několik vteřin později zabodl do podlahy. Seděl jsem takhle tiše ještě dalších pět minut, ale pak mě to přestalo bavit, takže jsem vstal a zamířil do kuchyně. Ze skříňky jsem vytáhl skleničku a pak zamířil do baru pro flašku whisky. Nemohl jsem jen tak přemýšlet...potřeboval jsem se té tíhy nějakým způsobem zbavit a to šlo jen jednou možností...alkoholem. Nalil jsem si, nejdřív dá se říct decentně, ale pak jsem se na to vykašlal a dolil do půlky. Nepotřebuju se šetřit, ale kvůli Mel bych nejspíš měl...sakra musím se přece držet! Trošku jsem se napil, ale pak jsem to položil na kuchyňskou linku a stoupl si od toho, co možná nejdál. Možná bych si měl jít lehnout...ne možná, ale určitě. Otočil jsem se a zamířil ke schodišti, které vedlo do druhého patra našeho bytu. Byl tady klid, což bylo plně vyhovující. Otevřel jsem dveře ložnice a ztuhl na místě. Postel byla prázdná, takže to znamenalo, že Melanie očividně nespí...ale kde teda je? Pomalu jsem vycouval a rozhlédl se po chodbě. V koupelně se svítilo a dokonce až teď jsem zaslechl tekoucí vodu, což bylo podezřelé, protože se dneska už sprchovala...teda pokud nemá ve zvyku umývat se dvakrát. Potichu jsem šel ke dveřím a zaklepal...nikdo se neozval. Mozek mi radil vrátit se zpátky, ale instinkt mi říkal, že je něco špatně. Otevřel jsem nezamčené dveře a vešel do místnosti.

,,Mel?'' Pořád bylo ticho a to mě děsilo. Šel jsem ke sprše, a čím blíž jsem byl, tím horší pocit jsem měl. Pak jsem to uviděl. Seděla tam pod proudem vody a v ruce držela malý kuchyňský nůž. Zaklel jsem a přiběhl k ní. Na tělo začala dopadat ledová voda, ale to mi nevadilo...musel jsem jí vzít tu věc. Dlouho vzdorovala a bojovala se mnou o nůž, ale nakonec se mi podařilo jí ho bez jakéhokoliv zranění, vytrhnou z ruky. Zděšeně jsem se na ní podíval. Pod očima měla rozmazanou řasenku, ale to nezměnilo fakt, že i v tomhle stavu byla překrásná.

,,Co to sakra děláš?! Chceš mě zabít?! O tohle už se nikdy nepokoušej, Mel! Už nikdy!'' Dalo by se říct, že jsem na ní křičel, jenže s ní to ani nehnulo. Vypadala, jako by mě snad ani neslyšela, ale pak se na mě přeci jen podívala. V jejích očích byla jen bolest. Pevně jsem jí objal a ona se ke mě bezeslova přitiskla.

Melanie

Vtrhl sem jako hurikán a vzal mi mé jediné vykoupení z bolesti, kterou jsem teď prožívala. Chápal mě vůbec? Věděl vůbec, jak se cítím a že můj čin to mohl vyřešit? Jenže na druhou stranu bych mu tím ublížila a to jsem nechtěla. Nechtěla jsem ho nějak trápit. Teď jsme tady jen tak seděli v objetí...oba dva mokří a studení. Byla jsem k němu přitisknutá a poslouchala, jak mu buší srdce. Byl vystrašený a jen kvůli mě...to zjištění mi stačilo k tomu, abych si byla jistá, že už nikdy nic podobného neudělám...nesmím...kvůli němu. Odtáhla jsem se od něj a natáhla se, abych mohla vypnout proud vody, který mi začínal lézt na mozek. Všimla jsem si jeho ustaraného pohledu a vzdychla. Měl kvůli mě úplně zbytečné starosti.

Chris

Jak může vypadat tak klidně? Uvědomuje si vůbec, co se chystala udělat? Sakra, kdybych nepřišel, tak už by mohla být mrtvá...tohle není normální. Chápu...umřeli jí rodiče...zabil je její starší bratr, ale to přece není důvod k tomu, aby skoncovala se svým životem...vždyť má ještě celý život před sebou. Celou dobu jsem jí sledoval...každý její pohyb a ona o tom věděla. Věděla, že z ní nespouštím oči. Zajímalo by mě, co se jí právě teď honí hlavou.

,,Omlouvám se...já...moc mě to mrzí.'' Špitla, zvedla se a odešla. Nechávala za sebou mokré šlápoty...někde dokonce kaluže vody. Následoval jsem jí do ložnice...ať nečeká, že jí jen tak někam pustím samotnou. Na zemi leželo její tričko, o kousek dál džíny a ona samotná stála v šatně a vytahovala suché kousky. Otočil jsem se k ní zády, aby se mohla v klidu převléct. Slyšel jsem její lehké kroky na dřevěné podlaze, takže jsem usoudil, že už je oblečená. Podíval jsem se na ní...zamířila přímo do postele. Krátce se na mě podívala, pak se zachumlala do deky a zavřela oči. Působila tak nevinně a vyrovnaně až mě to děsilo. Sedl jsem si na postel a pohladil jí po vlasech. Trhla sebou přitom nečekaném doteku, ale oči neotevřela...jen vzala mou ruku do té své a pousmála se. Už nebyla tak studená, jako před několika minutami, ale ještě stále neměla normální tělesnou teplotu. Zalezl jsem taky pod deku a přitiskl jí k sobě, aby se zahřála. Já pod tou vodou tak dlouho nebyl, takže má teplota se vrátila do normálu o dost dřív jak ta její. Zhasl jsem poslední světlo a zavřel oči. Stále jsem doufal, že to spolu nějak zvládneme...

Melanie

Probudila jsem se v jeho objetí. Měla jsem strašné výčitky svědomí kvůli té včerejší noci...konkrétně kvůli tomu, co se odehrálo v koupelně. Nedokázala jsem na to přestat myslet...v ten moment jsem se dotkla svého psychického dna. Cítila jsem, jak mě políbil na temeno hlavy a musela se pousmát...vždycky mi dokázal zlepšit náladu...v tomhle směru jsem ho obdivovala. Pomalu jsem otevřela oči a chystala se posadit, ale on mi v tom něžně zabránil.

,,Ještě spi...vždyť je strašně brzo.'' Řekl ospale a já povytáhla obočí. Natáhla jsem se pro mobil, abych zjistila kolik přesně teda je. Myslela jsem, že se mi to jen zdá. Podívala jsem se na něj a usmála se. Měl pravdu...bylo strašně brzo.

,,Jak si věděl kolik je?'' Zeptala jsem se a znovu si lehla. Uvelebila jsem se pod svou dekou a hlavou položila na jeho hruď. Pomalu jsem si uvědomovala, jak moc mi jeho přítomnost pomáhá. Pomalu jsem si uvědomovala, že to on mě tahá ze dna a snaží se mi pomoct. Nevím, co bych bez něj dělala.

,,Před chvilkou jsem byl vzhůru. Nějak nemůžu spát.'' Odpověděl tiše a já se na něj krátce podívala. Únava na něm nebyla znát, ale klidně bych se vsadila, že na mě jo. Na malou chvíli otevřel oči, podíval se mým směrem a pak je zase spokojeně zavřel. Na co asi myslí? Ten jeho úsměv mě někdy lehce děsí...

Chris

Únava se na ní trošku podepsala a přitom bych si troufl říct, že spala celou noc, jenže taky si nemůžu být jistý, jestli spala dobře a třeba se několikrát nevzbudila a já to nepoznal. Možné bylo úplně všechno. Měl jsem zavřené oči a usmíval se. Mel na to byla zřejmě o něco lépe, jak včera, což byla dosti dobrá zpráva...pro ní i pro mě. Hladil jsem jí něžně po paži a ona si to užívala...to jsem si aspoň myslel a myslel jsem si to správně.

,,Víš, že na tohle si zvyknu asi dost rychle?'' Zeptala se pobaveně. Ucítil jsem její rty na těch mých. Nestihl jsem zaregistrovat, že by se pohla, tak jak to sakra udělala? Přitáhl jsem si jí blíž k sobě a ona se zasmála. Vážně se zasmála? Jak mám tomuhle rozumět? Jednou brečí a pak se směje...zvláštní. Možná se snaží zapomenout...jen si nejsem jistý, jestli je to správné, ale je to na ní.

,,A víš, že na tohle si zase dost rychle zvyknu já?'' Zeptal jsem se, když jsem ukončil náš nadprůměrně dlouhý polibek...teda pokud se tomu takhle dá říkat. My se spíš líbali...polibek vypadá jinak. Cítil jsem, jak se dotkla mé ruky, takže jsem jí automaticky chytil a propletl si s ní prsty.

,,Beru to na vědomí.'' Informovala mě a já přikývl na znamení, že jsem jí pochopil. Podíval jsem se na ní. Na tváři se jí objevil ten typický roztomilý a sladký úsměv, do kterého jsem se tak neskutečně moc zamiloval. Zadíval jsem se jí do očí...nedalo se z nich moc vyčíst...po nějakých negativních emocích, tam nebyli ani stopy.

,,Neměli bysme teda už vstávat...přece jen já už neusnu, ale pokud chceš spát, tak klidně...já to pochopím, protože ačkoliv tak nevypadám, tak jsem strašně chápavý člověk.'' Usmál jsem se na ní a znovu jí k sobě stáhl, abych jí umlčel polibkem.

,,Já teda vstávat rozhodně nehodlám.'' Zašeptal jsem a ona povytáhla obočí. Prohrábla mi vlasy...nevím proč, ale tohle gesto mi vůbec nelezlo na nervy a to bych měl podotknout, že jsem nesnášel, když mi někdo hrabal do vlasů. Naklonila se ke mě a tázavě se mi podívala do očí. Věděl jsem, na co se mě hodlá zeptat a věděl jsem, že zná odpověď. Slova byla v tomto případě úplně zbytečná. Nakonec jen zakroutila hlavou a polibek mi vrátila...

Moc se omlouvám těm, co na tuhle kapitolu tak dlouho čekali, jenže bohužel se to vše strašně semlelo. Nejdřív jsem se do psaní moc neměla a pak když jsem se rozhoupala, tak nám vypojili internet. Doufám, že to chápete a nezlobíte se. Slibuju, že se vám to pokusím nějak vynahradit a zároveň slibuju, že kapitoly budou přibývat rychleji...

Diskusní téma: 22. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek