2. Kapitola

 

Probudila jsem se až večer právě v moment, když mě položil na zem a opřel o strom. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se na něj. Byl vysoký. Měl krátké blond vlasy a pronikavé modré oči. Usmál se a chystal se mi odhrnout košili z ramene, ale to jsem mu nedovolila. Nepotřebovala jsem ošetřit...mé tělo se stačilo zahojit samo mezitím, co jsem byla tak trošku mimo. Tázavě se na mě podíval, když jsem vstala a začala se chystat na odchod.

,,Jsi zraněná neměla bys přece nikam chodit.'' Namítl. Podívala jsem se na něj a začala si rozepínat knoflíky, abych mu ukázala záda. Otočila jsem se a nechala ten kus látky spadnout z mých ramen až do úrovně pasu.

,,To není možné...to přece...jak?'' Byl překvapený a já se mu popravdě nedivila. Nikdo by to nechápal. Nikdo by nechápal, že se hojím sama od sebe...ani mě samotné to nějak nejde do hlavy, ale už to tak hold je. Košili jsem opět zapnula a otočila se na něj. V jeho očích byl dobře rozeznatelný údiv...žádná známka strachu. Bylo to tak neobvyklé. Nebyla jsem na to zvyklá.

,,Proč jsi mi pomohl?'' Zeptala jsem se. Vstal ze země, oprášil si kalhoty a pousmál se.

,,Útočil na tebe medvěd...v takovém případě je normální někomu pomoct.'' Odpověděl a já zakroutila hlavou.

,,Ne těm jako já.'' Podotkla jsem a otočila se, abych konečně definitivně odešla.

,,Každopádně ať je to jak chce...děkuji.'' Řekla jsem, ale udělala jsem jen pár kroků a už mě zase zastavil.

,,Počkej Rose.'' Ztuhla jsem na místě. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak mě právě oslovil. Přišel ke a mě zabránil mi zmizet.

,,Jak jsi mi to řekl?!'' Zeptala jsem se lehce naštvaně a hodně překvapeně. Podíval se mi do očí.

,,Rose. Je přece tvé jméno.'' Odpověděl. Už roky nikdo nenašel odvahu, aby mě nazval mým pravým jménem.

,,Mýlíš se...mé jméno je Opuštěná.'' Řekla jsem mu na to a tentokrát to byl on, ten kdo nesouhlasil.

,,Tak ti říkají lidé, kteří věří legendám, což právě já nejsem. Nevěřím, že jsi taková, jak mi vyprávěli.'' Svěsila jsem ramena a on zvedl ruku, aby se mě dotkl. Já okamžitě instinktivně ustoupila.

,,Prosím nepřibližuj se.'' Požádala jsem ho, ale on neposlechl. Kdykoliv jsem ustoupila dozadu, tak on udělal krok dopředu...tak to bylo do doby, než jsem narazila do kmene jednoho ze stromů.

,,Já ti nechci ublížit.'' Řekl něžně. Nepamatuju si, kdy naposled u mě byl někdo tak blízko a vzbuzoval ve mě to, co tenhle cizinec. Nechápala jsem ho...měl by se mě správně bát stejně jako ostatní, jenže on má očividně úplně odlišný názor. Rozbušilo se mi srdce...připadala jsem si zahnaná do kouta, což mi nebylo zrovna příjemné. Byla jsem na to příliš nespoutaná, jenže to on nevěděl. Nevěděl o mě prakticky nic...teda kromě jména a určitých detailů v mé minulosti.

,,Proč to děláš?'' Zeptala jsem se zaskočeně, když se konečky jeho prstů dotkly mé tváře. Musela jsem sebou chtě nechtě trhnout.

,,Upřímně nemám ponětí.'' Přiznal a ruku stáhl. Snažila jsem se zahnat touhu vytáhnout mou oblíbenou dýku a dát mu najevo, že nejsem zrovna přátelská, jenže na druhou stranu jsem to udělat vážně nechtěla.

,,Aha...jen by mě ještě zajímalo...vážně těm legendám nevěříš, nebo se jen snažíš navázat se mnou určitý kontakt a pak až ti budu trošku věřit, tak mě předhodíš starostovi, jako kost psovi?'' Zeptala jsem se a jeho pohled se změnil na dotčený.

,,To bylo neférový. Ne vážně jim nevěřím a starostovi tě opravdu nepředhodím. Navíc ho ani moc neznám a poznat ho nechci.'' Odpověděl a odstoupil ode mě. Mohla jsem tedy odlepit svá záda od stromu a nějakým způsobem se i trošku uvolnit, což mi plně vyhovovalo.

,,Férový nebo neférový, tím se nějak nezdržuju a teď když dovolíš, tak odejdu.'' Řekla jsem a popravila si přitom luk i šípy, abych je měla připravené, kdyby se vyskytl menší problém...nebo prostě jen pro jistotu. On se na mě překvapeně podíval.

,,Ty se nebojíš? Jdou po tobě lovci a před chvilkou tě málem dostal medvěd.'' Namítl a já se usmála. Dlouho jsem se neusmívala a netvrdím, že to není fajn, jen se k tomu ještě nevyskytla příležitost.

,,Ne nebojím...nemám čeho.'' Ujistila jsem ho a vypravila se na jih. On šel bohužel za mnou. Musela jsem se zamračit. Vypadalo to tak, že jeho se tak lehce nezbavím.

,,Potřebuješ ještě něco?'' Zakroutil hlavou. Vedle nás v keři něco zapraskalo, což vyvolalo to, že jsme oba okamžitě namířili na jedno a to samé místo přesně ve stejnou chvíli. Musím přiznat, že mě to docela rozhodilo. Nemohla jsem si pomoct...prostě jsem si ho musela důkladněji prohlédnout. Sebevědomé držení těla, jistota v každém jeho pohybu a k tomu ty hluboké modré oči, které na mě měli zvláštní vliv. Nakonec se ukázal malý zajíc a já zakroutila hlavou. Tolik poplachu pro malé chlupaté stvoření. Až teď mi ale došla jedna důležitá věc...nebo alespoň pro mě důležitá.

,,Jak se vlastně jmenuješ?'' Zeptala jsem se a on se na mě podíval.

,,Mé jméno není podstatné.'' Odpověděl a já povytáhla obočí.

,,Smát se ti nebudu.'' Řekla jsem.

,,Věř mi k tomu bys ani neměla důvod...jen mám pocit, že to není nějak životně důležitá informace.'' Prohodil a já se postavila před něj. Podíval se mi do očí a přistoupil blíž.

,,Ale pro mě to životně důležitá informace je.'' Vzdychl a uhnul pohledem.

,,Když na tom trváš, tak fajn...jsem Connor.'' Řekl a já kývla. To byl asi dost velký problém říct mi své jméno.

,,Dobře.'' To jediný jsem ze sebe dostala. Otočila jsem se a chtěla jít dál, jenže on mě chytl za paži, něžně otočil k sobě, a aby to nebylo málo, tak si mě k sobě přitáhl tak blízko, že jsem cítila, jak mu buší srdce. Nevěděla jsem, co se chystá udělat, ale ať je to cokoliv, tak mu to vážně nedoporučuju...

Diskusní téma: 2. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek