2. Kapitola - Rozdílná, ale přesto stejná

 

Podíval se mi do očí a já se v ten moment cítila trošku nesvá. Byla jsem zvyklá tady na ty jeho pohledy, ale přesto mi to nebylo zrovna příjemný. Připadala jsem si v ten moment bezbranná. Samozřejmě si všiml toho, jak se jeho pohledu vyhýbám a usmál se. Lehl si do trávy a pozoroval nebe, jako by ho viděl prvně. Zakroutila jsem hlavou a přitáhla si kolena k bradě. Přitiskla jsem je k sobě a přemýšlela. Nad minulostí, přítomností a nad šílenou budoucností...Nad tím, že bych teď správně měla být ve škole a ne tady a už vůbec ne s ním. Za tenhle kousek budu mít doma hotové peklo, ale možná to za to stálo. Cítila jsem jeho dotek na mých zádech a lehce se zatřásla. Pak mě jeho paže objaly a já se o něj opřela. Věnoval mi polibek na temeno hlavy a já se nenuceně usmála. Připadala jsem si kouzelně, ale musel poznat, že mi něco dělalo starosti. A nebyl by to on, kdyby se mě okamžitě nezeptal.

,,Děje se něco?'' A je to tady...přesně jak jsem čekala, že mě to ještě překvapuje. Tuhle otázku používal často, ale občas jí jinak zformuloval.

,,Nic závažnýho...jen jsem tak přemýšlela a napadla mě jedna blbost...neřeš to.'' Řekla jsem, ale věděla jsem, že tímhle náš rozhovor rozhodně nekončí. Tímhle naopak teprve začínal...měla jsem raději nasadit falešný úsměv a celý dopoledne předstírat, že jsem v pohodě. Teď se jen zbytečně pohádáme a usmíříme se bůhví kdy.

,,Eleno...u tebe znamená nic vážnýho něco šíleně vážnýho, takže mi laskavě řekni, co se děje.'' Sklopila jsem hlavu a nadechla se. Musím si něco okamžitě vymyslet, ale co? Co mu mám říct, aby to znělo důvěryhodně?

,,Myslím, že jsem tátu zklamala...říkala jsem, že je to blbost.'' Pustil mě a sedl si vedle mě.

,,Nevím, proč by sis to měla myslet, ale já ti řeknu jedno...nezklamala si svého otce. On na tebe vždycky byl pyšný a vím to, protože mi to několikrát řekl.'' Tázavě jsem se na něj podívala a on kývl. On, že mluvil s mým otcem? Kdy? Vždyť se naše rodiny nenávidí, jak to teda udělal?

,,Vážně? Kecáš...'' Řekla jsem a podezíravě si ho prohlídla. Usmál se a zakroutil hlavou. Na tohle mu, ale vážně neskočím. Dělá si ze mě jen srandu...určitě. Tohle přece nemohl myslet vážně...nebo jo?

,,Ne nekecám...vážně mi to tvrdil, ale už je to dávno.'' Dodal nakonec a já jsem ho schodila zpátky na zem a pak ho políbila.

       Seděla jsem na zemi v obýváku a četla si knížku. Občas jsem se mrkla do krbu jestli ještě hoří, ale nějak moc jsem se o to nezajímala. Byla jsem tak moc začtená, že jsem nezaregistrovala příchod bratra.

,,Už zase čteš tyhle smyšlené pohádky o našem druhu?'' Zeptal se náhle a já sebou vystrašeně škubla.

,,Má to své jisté kouzlo, ale máš pravdu...zase čtu tyhle blbosti o našem druhu.'' Odpověděla jsem a krátce se na něj podívala. Měl na sobě džíny, černý tričko pod kterým mu vynikaly svaly a přesto přehozenou koženou bundu od Armaniho. Vypadal dobře, jako vždycky a holky po něm šílely.

,,Když myslíš Eleno, ale víš, že za pět minut přiletí čarodějnice a požene nás k večeři?'' Kývla jsem a lehce se pousmála. Nevypadal, že by se chystal večeřet.

,,Takže teď řekneš našim, že jsem v baru a, že nevíš ve kterém a nevíš, kdy se vrátím...jestli to neuděláš, tak kecnu, že se taháš s Danielsem.'' Poslední slovo zašeptal a já se zamračila. On mě normálně vydíral.

,,Dobře, ale jen o tom kecneš a zabiju tě brácha.'' Zasmál se a zmizel mi z očí. Takže teď jde ulovit nějakou naivní krásku, vyspí se s ní a pak jí zabije. Jeho dennodenní rutina. Divím se, že ho to baví. Ale je to jeho věc ne moje. Já se budu starat o sebe a on o sebe.

,,Večeře!'' Ozvalo se z jídelny a já zaklela. Zmizel právě v čas a já to za něj budu muset žehlit. Typický. Rychle jsem se objevila v jídelně a zaujala své místo. Máma zírala na prázdné místo po její levici.

,,Thomasi!!!'' Zakřičela a já si všimla, jak se mračí.

,,Mami on tady není. Je v baru...nemám páru v jakým.'' Řekla jsem pohotově a ona se na mě tázavě podívala.

,,Cože? A kdy se vrátí?'' Zítra ráno. S kocovinou a s další holkou na seznamu mrtvých...při troše štěstí i s dvěma.

,,Nevím.'' Odpověděla jsem tiše a raději se podívala na talíř před sebou než na ní. Málem vyletěla z kůže a přísahám, že řekla něco ve smyslu. ,,Já ho myslím zabiju....'' Dnes jsme měli špagety se smetanovou omáčkou, kuřecím masem, kukuřicí a parmazánem. Tohle jídlo jsem milovala a máma to věděla. Tentokrát bylo u stolu hrobový ticho. Několikrát jsem se podívala z mámy na tátu a zase naopak. Něco se dělo...něco jim dělalo starosti. Za ty roky už jsem to poznala.

,,Holčičko pamatuješ si na George Williamse?'' Zeptala se a já kývla. Zaskočilo mě, že se ptala právě na něj.

,,Chtěla bych ho pozvat na ples...'' Řekla po chvíli a já vytřeštila překvapeně oči.

,,Na jaký ples?!'' Nechápavě se na mě podívala a pak se usmála.

,,Promiň já ti o tom ještě neřekla...no přece na zásnubní.'' Odpověděla a mě skoro zaskočilo. Musela jsem se napít.

,,Mami, ale brácha nemá dost rozumu...je impulzivní, lehkomyslný. Ten se přece nemůže zasnoubit...'' Zakroutila jsem hlavou a málem se rozesmála.

,,Ale ne ty hloupá...to je tvůj zásnubní ples.'' Ztuhla jsem a nevěřícně se na ní podívala. Prosím, že jsem špatně slyšela. To přece nejde...to nemůže myslet vážně. To ne! Musím za ním. Musím za Renem...

Tak, co si myslíte o další kapitole?

:O

Chudááák! :( To bylo to první, co mě napadlo. :D Skvělé obě dvě kapitoly. :)

Re: :O

Chudák...já vím :( Jsem ráda, že se ti kapitoly líbily.... :D Takže děkuju moc... :)

Přidat nový příspěvek