17. Kapitola - Trest

 

Přišla jsem domů asi o dvě minuty později, než jsem měla...tohle mi neprojde. Potichu jsem vyšla schody, ale nahoře jsem natrefila na otce. Věděla jsem, že tohle není dobrý a, že to zase schytám.

,,Kdes byla tak dlouho?!'' Zeptal se. Táhl z něho alkohol a já měla co dělat, abych se z toho zápachu nepozvracela. Bylo to vážně nechutný a to dost. Podívala jsem se do země a pokusila jsem se znít neotráveně, ačkoliv mi to moc nešlo.

,,Omlouvám se, ale nemohla jsem najít klíče od domu...moc mě to mrzí.'' Řekla jsem. Naštvaně mě chytl za bradu a zvedl mi hlavu. Bolelo to, protože to neudělal zrovna nejjemněji. Byl naštvanej.

,,Když se mnou mluvíš, tak se mi budeš dívat do očí, je ti to jasný?!'' Kývla jsem a v ten moment mi bezdůvodně dal pořádnou facku, jenže já v ten moment stála na kraji posledního schodu, takže jsem se snažila udržet nahoře, ale nepovedlo se. Skutálela jsem se dolů a tam sebou bolestně pleskla o podlahu. Zasténala jsem nebo spíš lehce vykřikla a opřela se o ruce. Dívala jsem se, jak ke mě ten chlap míří a všimla jsem si toho nenávistného pohledu v jeho očích. Chtěla jsem se zvednout, jenže to nešlo...asi jsem měla něco s nohou nebo už vážně nevím. Celým tělem se mi ozývala šílená bolest a mě do očí vstoupili slzy. Nešli zastavit stejně, jako on. Jediný co jsem mohla, bylo doufat v zázrak. Hrubě mě chytl za paži a chtěl mě zvednout, tak moc to bolelo, jenže nejhorší bylo to, že tohle byl můj otec. Chystala jsem se bránit, když ho někdo v ten moment udeřil pánvičkou do obličeje. Slyšela jsem, jak vykřikl a rychle ode mě odstoupil. To způsobilo to, že jsem spadla zpátky na podlahu a znovu bolestí zasténala. Vzhlédla jsem a všimla si své matky, které se na mě vyplašeně podívala.

,,Rychle uteč do svého pokoje!'' Křikla na mě a já se pokusila postavit...nakonec mi musela pomoc. Otec k ní přišel a vrazil jí. Vykřikla jsem, protože jsem si myslela, že jí nějak vážně ublížil, ale ona se držela na nohách a nejevili se na ní žádné známky poranění.

,,Řekla jsem, že máš hned jít do svého pokoje Melanie!'' Kývla jsem a opatrně šla nahoru. Normálně bych ty schody vyběhla, jenže teď jsem se na to vážně necítila.

,,Tak pojď ty hajzle...zkus to na někoho stejně starýho, navíc mé děti mlátit nebudeš! Tvá hrůzovláda tady už končí, protože jsem půl roku za tvými zády chodila na karate, takže si klidně něco zkus.'' To bylo poslední, co jsem slyšela. Zabouchla jsem za sebou a zamkla dveře. Nevěděla jsem, co dělat. Bráchovi volat nebudu a policie by taky nic moc nezmohla. Hlavně bych se měla uklidnit a asi si na malý moment i sednout. Pomalu jsem se posadila na sedací pytel a celá se přitom třásla. Z přízemí ke mě doléhali zvuky pánvičky a několik nadávek. Tiše jsem poslouchala a snažila se přesvědčit, že je to jen další hnusný sen, jenže nebyl a já to věděla...bohužel jsem tomu nemohla uvěřit. Vstala jsem a v ten moment dole v hale práskli dveře. Někdo šel o pár vteřin později po schodech nahoru a přímo k mému pokoji. Stála jsem uprostřed místnosti a dívala se na dveře. Čekala jsem už jen to nejhorší. Najednou to hrobový ticho rozbilo klidné zaklepání. Tohle mohl být jen jediný člověk, takže jsem si oddechla a šla mámě odemknout. Otevřela jsem dveře a ona si mě ustaraně prohlížela. Nakonec mě jemně objala. Nemohla jsem uvěřit, že je taková...tohle, že by už zase byla má pravá matka? Jestli jo, tak to bude asi vážně zázrak...už jsem nevěřila tomu, že se vzpamatuje. Nechtěla jsem jí už pustit, jenže jsem stejně musela.

,,Promiň...vím, že už ti nikdy v životě nenahradím ty roky, ve kterých jsem tebe i tvé sourozence zanedbávala, ale chtěla bych ti to aspoň...'' Zakroutila jsem hlavou, protože jsem přesně věděla, co chtěla říct.

,,Mě nic vynahrazovat nemusíš, to mi věř.'' Řekla jsem. Pohladila mě po tváři a zmizela dolů. Moc dlouhý rozhovor to nebyl, ale lepší než celý dva roky mlčení...jako mluvila, ale informace jste z ní museli přímo dolovat. Zavřela jsem znovu dveře do svého pokoje a šla si opláchnout obličej, abych se probrala a přestávala si nalhávat určitý věci. Otec se už nezmění to vím, ale u ní asi svitla naděje...třeba je možnost, že to jednou zase bude ona. Později jsem ležela na posteli a četla si. Nemohla jsem se přímo soustředit na ten děj, který v knize vlastně probíhal, protože jsem v hlavě měla tolik nezodpovězených otázek, že jsem měla pocit, že se každou chvíli už asi zblázním. Nakonec jsem to čtení vzdala a šla si sednout ke stolu, kde jsem si ty otázky začala psát na papír, abych měla na chvilku, co dělat. Bylo to delší, než jsem čekala, takže jsem nad tím seděla asi dvě hodiny. Sotva jsem to dopsala, tak mě mamka zavolala na večeři a já musela uznat, že to bylo právě v čas...už jsem začínala mít hlad. Opatrně jsem sešla schody a potichu přišla do jídelny. Otec tady nebyl a já byla ráda. Nechtěla jsem ho vidět...nenáviděla jsem ho, jenže to mu bylo tak trošku jedno. On už je dávno ztracenej, takže se nehodlám starat o to, jaký je...to už bych stejně nezměnila.

,,Chtěla jsem se tě zeptat, co bys řekla na to, že bych tě vzala do města nakoupit nějaké nové věci...hlavně oblečení.'' Řekla jsem a já se na ní překvapeně podívala. Tohle byl sen nebo skutečnost? Už se v tom moc neorientuju, takže vážně nevím...ne byla to realita a tohle byla má máma.

,,Opravdu? To je...skvělý.'' Řekla jsem jí na to a ona se vesele usmála.

,,Tak super...večer bývají obchody poloprázdný, takže můžeme po večeři vyrazit, ne?'' Zeptala se a já nadšeně kývla. Jsem si jistá, že na tenhle den jen tak už nezapomenu...

     Vrátili jsme se domů za necelé tři hodiny a ruce jsme měli plné tašek...měli jsme co dělat, aby jsme to odnesli. Já teď měla jen jednu otázku...kde na to všechno vzala peníze? Že by se vrátila do své bývalé práce? Možná jo, ale to není jistý. Samozřejmě já jsem ráda, že už zase začala žít...bylo skvělý vidět jí se usmívat. Tak nějak mi to vrátilo dobrou náladu.

,,Tak spokojená?'' Zeptala se, když si vyzouvala boty. Okamžitě zamkla hlavní dveře a klíč nechala v zámku. Tázavě jsem se na ní podívala a kývla.

,,Jo jsem spokojená...neměla bys ten klíš vytáhnout?'' Zakroutila hlavou a pomohla mi s taškama.

,,Ne...nenechám nám zkazit skvělý večer, ať ten tyran přespí v hospodě...nebo pod mostem to je mi jedno.'' Odpověděla a odešla do obýváku. Já jí nepoznávám. Byla úplně jiná, ale byla to příjemná změna...

Diskusní téma: 17. Kapitola

XDDDDDD

Oh my.....XD Pánvička forever XD XD XD Tak takhle jsem se nenasmála už pěkně dlouho XD Tahle mega vtipná kapitola do toho ponurýho děje fakt zapdla :D

Tak tohle se musí pořádně zhodnotit :)

Takže kapitola byla skvělá a upřímně já už se lekala, že jí ten její otec idiot něco vážnýho udělá a ona pak skončí někde v bezvědomí....no, ajak pak zasáhla jeí matka tak..ne promiň, já si to neodpustím ,,Tak pojď ty hajzle...zkus to na někoho stejně starýho, navíc mé děti mlátit nebudeš! Tvá hrůzovláda tady už končí, protože jsem půl roku za tvými zády chodila na karate, takže si klidně něco zkus.''..já se musela smát, ale když jsem si to představila, tak to nešlo.....jsem moc ráda, že její matka to vzala, takhle snad už to pro Mel bude jen skvělý :D

Re: Tak tohle se musí pořádně zhodnotit :)

Děkuju :D Jenže její otec za to dá se říct nemůže :/ A jsem ráda, že si se zasmála :D Každopádně uvidíme jestli se něco změní :)

Přidat nový příspěvek