12. Kapitola

Vyzývavě se na mě podíval a pak se jen ušklíbl. Všimla jsem si, jak jeho ruka míří k jeho dýce, kterou měl u pasu. Vystřelila jsem další šíp a prohnala mu ho skrz na skrz dlaní. Vykřikl bolestí a já se spokojeně usmála. Podívala jsem se na něj a pak jen s úsměvem na rtech zakroutila hlavou.

,,Vy lidé jste tak...hloupí. Myslíte si, že nad vším máte moc? Myslíte si to, ale nemáte jí. Myslíte si, že to, že jste prozatím na vrcholu potravního řetězce, vám dává oprávnění brát lidem životy?'' Zeptala jsem se ho a přišla k němu blíž. Vytáhla jsem svou dýku, obešla ho a probodla mu rameno. Chytla jsem ho za vlasy a trhla jeho hlavou dozadu.

,,Pod klíční kostí až na druhou stranu těla...modli se, abych nezasáhla tepnu.'' Zašeptala jsem mu do ucha a pak se zasmála. Pustila jsem ho a znovu ho obešla, abych mu viděla do bolestí staženého obličeje.

,,I kdybys mě zabila, tak nezměníš fakt, že Connorova smrt je tvoje chyba...nezměníš fakt, že to ty jsi ho zabila...zabili ho city k tobě.'' Řekl a podíval se mi do očí.

,,A tvůj způsob přemýšlení zabije tebe.'' Oznámila jsem mu a dívala se na to, jak se pokouší, ten šíp vytáhnout ze své dlaně, jenže neúspěšně, jelikož na to vynaložil takový tlak, že to můj šíp nevydržel a zlomil se. Začal hlasitě nadávat a pak se na mě nenávistně podíval.

,,Stejně nakonec taky umřeš...lovci si tě najdou a zabijí tě...pak tvou hlavu dají na obdiv doprostřed náměstí nebo budeš hořet, jako čarodějnice.'' Řekl mi s úsměvem, ale ten mu hned z tváře zmizel, protože si všiml, že jsem začala chystat nějaké zbraně. Okamžitě vstal, ale já ho včas chytla a srazila na kolena.

,,Víš, ty jsi říkal, že Connora mám na svědomí já, ale to jsi se mýlil...já bych mu nikdy neublížila, takže jsem dospěla k názoru, že jsi svou vinu hodil na mě, což mě vedlo k tomu, že teď poznáš, jak to vypadá, když je něco moje vina.'' Naklonila jsem se k němu a zamávala mu před obličejem jedním z mnoha nožů, které jsem tady v té rychlosti našla.

,,Chceš mě zabít? Mě?'' Zeptal se a já přikývla. Nemělo cenu skrývat své úmysly, ale jsem si jistá, že i kdybych je skrývala, tak on je odhalí.

,,To ti neprojde...má rodina mě pomstí.'' Řekl mi a já pokrčila ramena.

,,A já pomstím Connora.'' Řekla jsem mu na oplátku, ale poměrně tišším tónem. Nemělo by cenu na něj křičet, protože by to stejně nemělo žádný efekt. Vytáhla jsem ho na nohy a posadila do nějakého křesla, které tady bylo. Ruce jsem mu přivázala k opěrátkům a nohy k židli. Vytáhla jsem zaprášený starý šátek a chystala se mu zavázat pusu.

,,To nebude nutné...tady mě stejně nikdo nenajde.'' Řekl tiše a já přikývla.

,,Za pár hodin budu zpátky...mezitím můžeš doufat v to, že tě nesežerou krysy.'' Prohodila jsem a otočila se, abych si vzala svůj luk a nějakou další dýku, i přestože jsem u sebe momentálně měla další dvě.

,,Zabiju tě...zabiju tě, ale nejdříve si vychutnám tvého bratra, který už teď bojuje o svůj holý život...zabiju ho přímo před tvýma očima...bolestivě...tím způsobem, o kterém vím, že se ho bojíš.'' Řekl a mě se zrychlil tep. Bez přemýšlení jsem se otočila a vystřelila jeden ze svých šípů, který mu provrtal hlavu.

,,Nezabiješ.'' Zašeptala jsem a odešla. Musela jsem se k Ascherovi dostat, co nejdříve pokud jsem ho chtěla zachránit a to jako že chtěla. Udělám cokoliv...hlavně že bude žít...to je to nejdůležitější...to jediné mě teď skutečně zajímá. Vyběhla jsem schody nahoru a objevila se na louce, která byla ponořena v šeru. Zavřela jsem za sebou poklop a utekla pryč. Cesta do města mi nemůže trvat moc dlouho, ale i tak by se mohlo stát, že bych přišla pozdě a to jsem nemohla dopustit. Vyběhla jsem pryč z jeskyně, která vedla k ,,mému'' pozemku a zamířila k Velkému dubu, podle kterého jsem se orientovala. Sotva jsem doběhla k tomu neobyčejnému a symbolickému dubu, tak jsem zamířila na sever. Musela jsem běžet rychleji...musela jsem se za ním dostat, co nejrychleji. Trvalo mi téměř pět minut, než jsem se úspěšně dostala na okraj lesa a dalších pět, než jsem se dostala na kraj města. Jediné, co mi teď zbývalo, bylo najít ho. Všimla jsem si, že většina lidí míří na náměstí a pak jsem zaslechla něco, při čem mi běhal mráz po zádech.

,,Trest pro muže, který pomáhal Opuštěné!'' Otočila jsem se za tím hlasem, ale nikoho jsem tam neviděla a ani jsem nikoho vidět nepotřebovala, jelikož jsem přesně věděla, co bude následovat. Hodlají Aschera spráskat bičem před plným náměstím, jako výstrahu pro ty, co by se ještě rozhodli přidat se na mou stranu. Snažila jsem se projít davem, ale nešlo to...bylo jich tady příliš. Po několika minutách jsme se objevili na náměstí a já okamžitě spatřila Aschera bez košile a svázanými rukami. Za ním stáli dva urostlí a vysocí muži...jeden z nich třímal bič a druhý luk. V davu bylo dalších několik lovců, kteří čekali na to, až se někdo rozhodne zakročit, ale já moc dobře věděla, že to nikdo neudělá. Snažila jsem se k němu přiblížit, jenže lidé se na sebe mačkali a tím mi v tom účinně bránili. Znovu jsem se podívala na svého bratra a zjistila jsem, že byl sražen k zemi a muž nad ním se napřáhl a poprvé ho přetáhl po zádech. Slyšela jsem, jak zasténal a to mi stačilo k tomu, abych ty lidi začala odstrkovat. Hned jak jsem se dostala do dobré blízkosti, tak jsem vystřelila jeden ze svých šípů a trefila toho muže do ruky, ve které ten bič držel. Lidé ode mě vyděšeně ustoupila a Ascher vzhlédl. Několik lovců se na mě vrhlo, ale já jejich útoky s lehkostí odrazila.

,,To je Opuštěná!'' Vykřikl někdo a v ten moment se spustil povyk. Mezitím, co lidé utíkali z náměstí, tak jsem stačila zabít několik lovců a ti ostatní utekli. Zbyl tady jen ten s bičem a ten druhý, který na mě mířil svým lukem, jenže dřív než stihl jeho šíp vystřelit, tak ho Ascher srazil k zemi stejně hrubě, jako před chvíli on srazil na zem jeho. Přiběhla jsem k Ascherovi a bez přemýšlení a bez ohledu na to, že tam pořád byl ještě jeden nepřítel, jsem ho objela. Samozřejmě jsem si dala pozor na rány, které se teprve hojili.

,,Jak jsi mě našla?'' Zeptal se, když se ode mě odtáhl. Všimla jsem si, jak ten muž couvá a pousmála se. Podala jsem Ascherovi košili, která se tam jen tak povalovala po zemi a on jí s úsměvem přijal.

,,Nevím.'' Odpověděla jsem neurčitě a on se na mě podíval takovým zvláštním způsobem.

,,Už to víš?'' Zeptal se nakonec a já přikývla.

,,A já se těšil na to, že to poprvé uslyšíš ode mě.'' Přiznal a já mu podala jednu z dýk po našem otci. Tázavě se na mě podíval, ale dýku přeci jen přijal.

,,Byla po otci...chtěl by, abys jí měl.'' Řekla jsem mu a on se na mě opět překvapeně podíval. Myslím, že to pro něj něco znamenalo...stejně jako pro mě něco znamenal ten dopis od matky, který jsem před pár hodinami našla.

,,Děkuju.'' Prohodil a já přikývla. Rozhlédla jsem se po náměstí, kde skoro nikdo nebyl, ale to mi nevadilo. Otočila jsem se a s bratrem za zády jsem začala odcházet. Ten pocit, který se mě začal zmocňovat, byl skvělý a já si ho taky užívala. Sotva jsem udělala pár kroku, tak jsem v noze ucítila palčivou bolest. Podívala jsem se na místo z kama vycházela a povytáhla obočí. Z nohy mi trčel šíp. Ascher se na něj podíval a pak se otočil, aby viděl střelce, ale sotva se otočil, tak ho také střelili. Brzy jsem poznala, že na těch šípech je něco zvláštní a brzy jsem také poznala co. Ty šípy nás totiž měli uspat...

Diskusní téma: 12. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek