11. Kapitola

,,Čekala jsem, kdy sem najdeš cestu, Rose.'' Řekla a já ztuhla. Nepamatuji si jí a nepamatuji si ani, že bych ji v životě potkala. Jenže ona znala mé jméno a zjevně i mou rodinu a to se mi zrovna náramně hodí.

,,Kdo jste?'' Zeptala jsem se jí nejistě a ona mi pokynula rukou na židli u stolu. Bylo zdvořilé jí poslechnout.

,,Toť otázka. Jsem něco jako tvá kmotra, která tě měla chránit před ostatními...před lidmi, jako jsou lovci. Měla jsem tě udržovat v bezpečné vzdálenosti od města a lovce v bezpečné vzdálenosti od lesa.'' Odpověděla a já jen překvapeně zamrkala. Netušila jsem, že ještě existuje někdo, kdo mě měl chránit. Vlastně já jsem netušila více věcí.

,,Jak to myslíte? Jak můžete držet lovce od lesa?'' Pokračovala jsem ve svých nekonečných a věčně se nabízejících otázkách.

,,Je to prosté. Kdykoliv se v našem městě objeví někdo noví...ať už lovec či obyčejný člověk, tak si ho k sobě pozvu a vyprávím mu už tolik známý příběh o místním přízraku...o místní hrozbě Rose alias Opuštěné.'' Obeznámila mě se svou taktikou.

,,Jednomu jsem dokonce dala tvou fotku...byl tebou víc, než jen okouzlen.'' Svěsila jsem ramena, jelikož jsem moc dobře věděla, o kom to právě mluví.

,,Connorovi.'' Zašeptala jsem a ona přikývla. To hodně vysvětluje.

,,Řekla jste mu i mé jméno?'' Zeptala jsem se a zjistila, že zadržuji dech. Toužila jsem znát pravdu o tom, jak se o mě vlastně dozvěděl...toužila jsem znát pravdu o tom, jak mě vlastně našel.

,,Řekla jsem mu jméno, pod kterým tě dnes každý zná, ale nesmíš zapomínat na to, že bylo napsáno pod tvou kresbou Rose...pod kresbou, kterou ti k patnáctým narozeninám nakreslil tvůj otec.'' Odpověděla s vážným tónem a mě po zádech přeběhl mráz.

,,Já vím...dokonce vím i, o které kresbě mluvíte.'' Řekla jsem a všimla si, že opatrně vstala a zamířila k polici s knihami. Po chvilce se vrátila s tou kresbou v ruce. Podala mi jí a já se na ní podívala. Hodně dobře jsem na ní rozpoznala kapky krve...Connorovi krve. Do očí se mi nahrnuly slzy.

,,Jen breč...pomůže ti to stát se silnější. A k té kresbě...donesl jí sem tvůj bratr.'' Okamžitě jsem se na ní překvapeně podívala. Můj bratr byl přece už dávno mrtvý, a pokud ne, tak pochybuji o tom, že by mě nějakým způsobem hledal.

,,On ti to neřekl? A já si myslela, že to bude první, co od něj uslyšíš...no očividně jsem se spletla.'' Nechápala jsem, kam tím míří. Musela si někoho splést s mým mrtvým bratrem.

,,O čem to mluvíte? Můj bratr je přeci mrtvý...viděla jsem ho.'' Řekla jsem jí s naléhavostí v hlase.

,,Viděla jsi svého staršího bratra, ale kde byl ten mladší?'' Zeptala se a já začala přemýšlet. Až teď jsem si uvědomila, že jsem jeho tělo nikdy nenašla a pokud tedy je naživu, jak mi tady tvrdí, tak mu teď bude sedmnáct a bude mít svůj život.

,,Rose, zkus přemýšlet...kdo by to mohl být?'' Zoufale jsem pokrčila rameny a snažila se přijít na nějakou logickou odpověď.

,,To mi řekněte vy.'' Odpověděla jsem jí. Tázavě a zároveň prosebně jsem se na ní podívala. Všimla jsem si, jak se pousmála.

,,Ascher...Ascher je tvůj bratr.'' V ten moment jsem ztratila nejen slova, ale i dech. Nemohla jsem tomu uvěřit...byl to vážně on? Pocítila jsem vnitřní nutkání okamžitě utéct a pak ve mě hrklo.

,,Panebože! Vždyť já ho nechala v tom lese!'' Vykřikla jsem zděšeně. Okamžitě jsem byla na nohou a dlouhými kroky mířila pryč.

,,V lese ho nehledej...má ho starosta a tebe bude mít za pár minut taky, pokud odtud rychle neutečeš...přišli si sem pro něj a teď jsi jdou i pro tebe.'' Podívala jsem se z okna v její světnici a tiše zaklela. Z lesa sem mířila skupina lovců s napjatými luky. Na útěk jsem měla jen pár vteřin.

,,Pamatuj si Rose...ať se děje, co se děje, tak se neohlížej...běž zachránit svého bratra...běž zachránit alespoň nějakou část svého starého života.'' Přikývla jsem a vyběhla ven. Slyšela jsem, jak jeden z mužů vykřikl, ale neohlídla jsem se. Zamířila jsem přímo do jeskyně, kterou jsem se musela dostat zpátky na mou louku. Za mnou se začali ozývat další výkřiky a těsně vedle mě se od skály odrazil jeden šíp. Už jsem neměla moc času, a pokud jsem jim chtěla utéct, tak jsem to musela udělat hned. Vběhla jsem dovnitř a chodbou mířila zpátky ke známým místům. Slyšela jsem ze sebou naštvané hlasy několika mužů a rozhodla se zrychlit. Za pár minut jsem se ocitla na chodbě se třemi dveřmi...téměř okamžitě jsem vběhla do místnosti, kde byly ukryté zbraně. Popadla jsem luk a šípy a ukryla se za dveře.

,,Kde je? Kam se ztratila? Přísahal bych, že teď byla kousek před námi.'' Ten hlas byl hluboký a byl blízko u mého úkrytu. Snažila jsem se dýchat, co nejtišeji, ale moc se mi to nedařilo.

,,Pánové, myslím, že jsme našli tajné chodby samotné Opuštěné...nebylo by na škodu se tady porozhlédnou...něco si od ní vypůjčit a pak jí tím třeba zabít, i když mě tedy netěší, že potom všem, co jsem udělala proto, abych jí zadržel, odejdeme jen s jejími zbraněmi.'' Ten hlas jsem až moc dobře znala. Byl to Connorův bratr...ten blond lovec, který se mě už dvakrát pokusil zabít a jednou skoro úspěšně zabil i Connora.

,,Kdybys nebyl tak impulzivní a nechal svého bratra naživu, tak jsme jí mohli mít téměř hned, ale ne...tys ho prostě musel přizabít a vyhnat do lesa, aby umřel bez jeho zbylé cti.'' Znovu to byl ten muž, který byl u mě nejspíše nejblíže, ale to mi teď bylo jedno, jelikož se mě začal zmocňovat vztek a chuť toho parchanta bolestivě zabít...pochopitelně jsem myslela Connorova ,,bratra''.

,,On už žádnou čest neměl...ztratil jí hned, jak jí začal hledat. Jen špinil naše jméno, tak jsem naší rodinu zbavil dalšího břemena.'' Prohodil. Moje ruka se začala natahovat pro jeden z šípů.

,,Stejně nechápu, proč si ho vyhnal do lesa.'' Slyšela jsem, jak se ten vrah zasmál. Cítila jsem, jak mi buší srdce.

,,Chtěl jsem, aby to viděla, aby viděla, jak z jeho ran vytékají proudy jeho vlastní krve. Chtěla jsem, aby viděla jeho poslední vydechnutí...chtěl jsem, aby viděla, co způsobila.'' Tohle byla poslední kapka. Opustila jsem svůj úkryt a namířila na něj luk. Všimla jsem si jeho úsměvu a ušklíbla se.

,,Chceš vidět, jak to vypadá, když mám něco na svědomí já?'' Zeptala jsem se ho a ten jeden muž popadl svou dýku, ale v ten moment padl na zem s mým šípem v srdci...dál jsem mu už nevěnovala pozornost...jediné, co mě teď zajímalo, bylo to, aby ten, kdo zabil Connora bolestivě a pomalu umřel...

Mám pro vás dobré a možná špatné oznámení. Osaměla se nám pomalu, ale jistě blíží do finále. Ano, já vím, že je to krátká kapitolovka, ale je to tak a nic to nezmění. Mně jen zbývá doufat, že se mnou ještě pár kapitol vydržítě a že se vám příběh líbí ;))

Diskusní téma: 11. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek