10. Kapitola

Seděla jsem kousek od jeho těla a dívala se neznámo kam. Najednou mě ovládl vztek a úzkost, což vedlo k tomu, že jsem se prudce zvedla a začala utíkat. Neohlížela jsem se...nezaváhala jsem. Nohy mi naštěstí nevypověděli službu, takže jsem se uprostřed lesa neskácela, jako pokácený smrk. V dáli se neslo mé jméno a nadávání. Zrychlila jsem své tempo a zastavila se až po několika minutách nepřetržitého běhu...mé kroky vedli k jezeru. Přišla jsem na jeho okraj a doslova padla na kolena. Byla jsem vyčerpaná a to fyzicky i psychicky...nevěděla jsem, jak dál. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak se mám chovat...nevěděla jsem nic. Slzy mi neustále stékali dolů po tváři, a když jsem je chtěla utřít, tak jsem si vzpomněla na tu krev, kterou jsem na nich měla. Zachvátila mě neústupná panika a já téměř okamžitě namočila ruce do studené vodu v průzračně čistém jezeru. Kolem dlaní se vytvořilo krvavé kolo a ještě ztmavlo, když jsem se to všechno snažila z dlaní sedřít. Podařilo se mi to až ve chvíli, kdy se kousek ode mě ozvalo typické praskání popadaných větví. Přivřela jsem oči a zkoumala les kolem mě. U sebe jsem teď měla jen svou dýku, takže bych musela útočit zblízka a to se mi nechce...nakonec jsem udělala to, co mi šlo nejlíp...pokračovala jsem v útěku. Věděla jsem moc dobře, že to mého nepřítele zmate, ale úplně stejně to mátlo i mě samotnou, jelikož jsem nikdy dřív nemusela utíkat, abych si zachránila život nebo byla nějakou tu dobu sama a teď najednou to vypadá, že budu na útěku neustále. Teď najednou to vypadá, že jediné, na co se vzmůžu, bude útěk, ale tak nějak jsem tušila, že nemůžu utíkat věčně. Tušila jsem, že dřív nebo později mě stejně najdou a zabijí...popřípadě odvedou a budou mě až do soudného dne jen mučit a mučit...a já budu mít před očima jen jeho...jeho tělo...jeho oči...jeho úsměv. Oni mě budou mučit všelijakými nástroji, ale jediné co mě doopravdy zlomí, bude myšlenka na něj...to jediné mě dokonale srazí na kolena, jenže to se oni nesmí dozvědět, jelikož by toho využili a jsem si jistá, že by byli schopní přede mě dotáhnout jeho mrtvolu...zvrhlí jsou na to dost...obzvlášť někteří jedinci. Nevnímala jsem okolí ani čas, takže jsem si skoro nevšimla, že jsem minula Velký dub a hnala se směrem mé jeskyně...vlastně jeskyně, která dřív vedla k mému domu, ze kterého je teď jen prach, ale i přesto mě můj instinkt vedl tímhle směrem...nutil mě vrátit se zpátky a já to udělala. Mým cílem bylo mé staré ,,doupě''. Všimla jsem si, že ať už mě před chvilkou sledovalo cokoliv, tak teď už to bylo minulostí...teď jsem byla sama a přesně to jsem taky chtěla. Přímo přede mnou se objevil vstup, na známé místo. Na tváři se mi objevil jen nepatrný úsměv, který ale vůbec neměl být náznakem radosti a štěstí. Rozhlédla jsem se okolo sebe a pak bez přemýšlení jen vešla dovnitř...nemohlo mi nic hrozit a pokud hrozilo, tak mi to bylo jedno. Sebevědomě jsem šla chodbami až do doby, než jsem se objevila na louce. Vypadalo to tady stejně, jako když jsem tady byla naposledy...jen ta malá a nenápadná chaloupka tady chyběla...chyběl tady můj domov. Vzdychla jsem a šla přímo doprostřed, i když jsem přesně netušila proč...nějaký vnitřní hlas mi říkal, že je tady něco, co jsem dříve přehlédla. Něco, co bych měla najít. Pozorně jsem si prohlížela své okolí včetně trávy pod svýma nohama. Prohlížela jsem každý milimetr této louky a právě ve chvíli, kdy jsem stoupla na místo, kde dřív stál můj dům, tak se ozval zvuk, který naznačoval, že jsem stoupla na něco železného. Zamračila jsem se a ustoupila, abych získala lepší výhled. Byl to poklop, o kterém jsem do teď neměla ani tušení. Klekla jsem si, abych ho mohla otevřít a to se mi taky povedlo. Dolů vedly betonové schody a na zdi byl výklenek, na kterém stála lucerna, a kousek od ní byly položené sirky. Okamžitě jsem se proto natáhla a lucernu zapálila. Netušila jsem, co tam dole bylo, ale musela jsem to zjistit. Opatrně jsem sešla schody a objevila se na malé chodbě na jejímž konci byly tři dveře. Vyšla jsem jejich směrem a těsně před nimi jsem se zastavila. Rozhodla jsem se, že jako první otevřu ty uprostřed, takže jsem se natáhla po klice a docela mě překvapilo, když se ty nezamčené dveře se skřípavým zvukem otevřeli. Vešla jsem dovnitř a světlo z lucerny osvětlilo něco, co vypadalo, jako místnost plná různých zbraní. Na sucho jsem polkla a rozhlížela se. Nikdy, ale vážně nikdy by mě nenapadlo, že pod mým domem je něco takového. Nejistě jsem našlapovala a prohlížela si všechny ty luky, nože, dýky a další zbraně. Zajímalo by mě, komu to všechno patřilo nebo dokonce ještě pořád patří. Najednou jsem zahlédla ten dopis, a ačkoliv mi něco říkalo, že bych měla hodně rychle utéct, tak jsem se pro něj natáhla a chystala se to přečíst. Stačilo jedno slovo a mě zabolelo u srdce. To písmo jsem znala...patřilo mé matce...

Drahá Rose,

Pokud si tohle čteš, tak jsem už zjevně mrtvá. Já osobně jsem doufala, že tohle nikdy nenajdeš. Doufala jsem, že ty zbraně nikdy nebudeš muset použít, jenže podle toho, že jsi tady, soudím, že jsi v situaci, kdy nemáš jinou možnost. Zřejmě si říkáš, že to ani není možné, že pod touhle, už chvíli neexistující, chalupou nemůžou být tyhle tajné chodby, které by ti pomohli v době nouze přežít, ale je to tak. Víš holčičko, já a tvůj otec jsem chtěli, aby ses uměla bránit, no bohužel to osud zařídil jinak a my neměli tu možnost učit tě a proto vkládám veškeré své naděje do tebe. Vím, že se v boji rychle zdokonaluješ a vím, že své znalosti moudře využiješ. Tak tě prosím o to, abys tyhle zbraně správně použila a potrestala ty, kteří si to zaslouží a taky ochránila ty, kteří jsou v ohrožení. Věřím v to, že mému přání uposlechneš a budeš dál žít v pravdě a ctnosti.

 S láskou máma...

Ruce se mi opět roztřásli, ale to mi nezabránilo v tom, abych si ten dopis četla znovu a znovu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že má matka věděla o tom, že jednou umře. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ty zbraně byly přiděleny mě. Odložila jsem dopis a začala hledat další lucerny, abych osvítila celou místnost a ne jen její část. Po několika minutách hledání jsem několik dalších našla a rovnou je zapálila. Lucernu, kterou jsem držela, jsem odložila na nejbližší volné místo. Místnost byla obrovská a plná poliček se všemi existujícími zbraněmi. Vzala jsem do ruky nejbližší dýku, která mi připomínala tu, kterou nosil otec, když chodil na lov, jenže teď jsem vážně pochybovala o tom, že vůbec někdy na lovu byl. Co když všechno, co jsem do teď o své rodině věděla byly jen lži? Co když to byly jen výmysly? Musela jsem zjistit pravdu o své rodině. Musela jsem zjistit, co byly mí rodiče vlastně zač a musela jsem to zjistit rychle. Dýku jsem znovu raději odložila a rozhodla se prozkoumat i ostatní dveře. Opět byly všechny odemčené. Ta první byla výcviková místnost, což jsem měla čekat vzhledem k tomu, že v dopise stálo, že mě chtěli učit, ale nestihli to. Nakonec jsem otevřela ty poslední, ale tam nebyla žádná místnost...byla tam chodba, která vedla pořád dál, což mě vedlo k myšlence, že je snad nekonečná. Vrátila jsem se pro jednu z luceren a pro jistotu si vzala tu dýku, kterou jsem před tím držela. Nevím, jak dlouho jsem šla tou tmavou a malou chodbou, ale nakonec jsem se objevila v nějaké další jeskyni. Vyšla jsem ven a zjistila, že stojím kousek od nějakého domu, který mi byl lehce povědomý. Nejistě jsem k němu vyšla a dřív než jsem stačila zaklepat, tak se ty dveře sami otevřeli. Kolem mě ven proběhla černá kočka.

,,Pojď dál.'' Ozval se zevnitř hlas nějaké ženy a já ho překvapivě poslechla. Objevila jsem se v nějaké světnici. U stolu tam seděla stará žena.

,,Čekala jsem, kdy sem najdeš cestu, Rose.'' Řekla a já ztuhla. Nepamatuju si jí a nepamatuju si ani, že bych jí v životě někdy potkala. Jenže ona znala mé jméno a zjevně i mou rodinu...

Diskusní téma: 10. Kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek