1. Kapitola

 

Šla jsem lesem a pozorně poslouchala. Život mě naučil krýt si záda a obzvlášť tady v lese, kde je spousta nebezpečných živočichů a nájemní lovci, kteří nejdou po zvířatech, ale po mě. Za vším stojí starosta města a já se mu nedivím. Prý jsem životu nebezpečná, jenže to je pěkná hloupost. Už nikdy neudělám něco, co ublíží lidem...to jsem přísahala. Raději umřu, než abych zabila někoho dalšího. Svým pomalým tempem jsem přišla až k menšímu jezeru a rozhlédla se po okolí. Byl tady klid. Sluneční paprsky se odráželi od průzračně čisté hladiny a z lesa ke mě doléhal zvuk zobáků nějakého drobnějšího ptactva...no prostě ráj. Pevně jsem ve své pravé ruce stiskla luk a snažila se uklidnit, ačkoliv se mi to dvakrát nedařilo. Už od velkého dubu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, jenže jsem nikoho zatím neviděla. Sedla jsem si na jeden z bílých obřích kamenů a sundala si kapuci pláště, který jsem nosívala. Lehký vítr si okamžitě začal hrát s mými dlouhými vlasy, který kdysi dávno byly krátké. Chtěla jsem je zpátky, ale ani dlouhé nejsou úplně nejhorší. Sklonila jsem se pro jeden plochý kamínek na zemi a pak ho hodila po vodě tak, aby vytvořil žabičku...to mě naučil otec, když mi bylo sedm. To byly skvělý časy, ale teď je to jen pouhá minulost. Něco co bylo a už není a bohužel už ani nebude, jenže život jde dál a já taky. Mě už nic moc na kolena nesrazí, ani smrt, kterou bych i občas uvítala. Já se na rozdíl od měšťanů smrti ani utrpení nebojím...neděsí mě už ani ztráta, protože já vlastně nemám co ztratit a možná tam je ten hlavní problém a hlavní výhoda. Nemají žádnou výhodu...neznají žádnou mou slabinu, neznají les...neznají mě. Nikdo z nich netuší, čeho všeho jsem ve skutečnosti schopná, netuší, jak mě mají zabít...pokud mě zabít chtějí. A nejhorší na tom je, že ani já sama nevím, čeho všeho jsem schopná, protože většinou reaguju moc impulzivně a jsem netrpělivá. Kousek od sebe jsem slyšela prasknout větev, což mého nepřítele předčasně prozradilo. Pousmála jsem se a vytáhla dýku, kterou jsem nosila schovanou v pouzdře na opasku. Jen ať si něco zkusí...nemá šanci. Podívala jsem se do lesa a hledala jakoukoliv známku sebemenšího pohybu. Najednou mě někdo chytl pevně zezadu kolem krku a škrtil mě, ani jsem si nestačila všimnout, že stojím. Loktem jsem lovce praštila pod žebra a vrazila mu. Trošku zavrávoral, ale i přesto se nevzdal. Ze svých úkrytů vyběhli další dva a šli pomoct svému spolupracovníkovi. Na jednoho z nich jsem použila dýku, kterou jsem mu zarazila hluboko do břicha...vykřikl a skácel se k zemi, jako poražený strom. Tím jsem ty ostatní pěkně naštvala a oni začínali být dost agresivní. Jeden mi vrazil, tak moc že mi pořádně rozsekl ret a ten druhý mě prudce přirazil ke stromu. Málem mi tím vyrazil dech, ale to mu bylo jedno. Přidržel mi jeho dýku pod krkem a vražedně se na mě díval. Měl hnědé oči, krátké blond vlasy a byl vysoký...ovšem strašně nemotorný.

,,Vzdej se nebo zemři.'' Řekl a já se začala smát. Oba dva se podívali nejdříve na sebe a potom znovu na mě. Oni se snad museli úplně zbláznit...říct mě, ať se vzdám? Ví vůbec, s kým mají tu čest? No asi ne, jak je tak poslouchám.

,,Trhni si.'' Procedila jsem naštvaně skrz zuby. V ten moment všechny známky po smíchu zmizeli a zůstala jen kamenná tvář, ze které nemohli nic vyčíst. Přitlačil na nůž a já cítila, jak mi po krku teče proužek krve. Kopla jsem ho kolenem mezi nohy a vyrazila mu zbraň z ruky, abych si jí na chvilku půjčila...samozřejmě mu jí vrátím celou, ale to už jí bude muset někdo zdědit, protože majitel bude pod kytkami. Odrážela jsem útoky toho druhého a mezitím držela na zemi toho arogantního mladíka, který ani neví, kdo jsem. Už mě to přestávalo bavit. Stiskla jsem nůž a usmrtila jednoho z nich...nebyl to ten bloňďák, ale ten s jizvou na tváři a tetováním na levé paži, které znamenalo, že je zdaleka...zřejmě z Budapeště.

,,Nech mě jít.'' Řekl poslední přeživší a z jeho očích šel vyčíst strach. Zamračila jsem se, ale nakonec ho pustila. Neměla jsem chuť držet ho proti jeho vůli...navíc už jsem měla jistý, že mi nebude chtít ublížit, protože byl jen další ustrašená slepice, která poslouchá kohouta čili starostu...to ale znamená, že na mě poslali za tenhle měsíc asi desátou partu neschopných volů...fajn aspoň se procvičím...ale ne. Přísahala jsem, že neublížím lidem a teď mám na rukou krev dalších dvou mužů, kteří mají tam někde svou rodiny, která na ně čeká, jenže oni se už nevrátí. Bylo to smutný, ale to je už hold osud. No nic, tak s neubližováním budu muset začít až zítra, ale tentokrát už opravdu. Vytáhla jsem z muže svou dýku. On z nich byl asi nejstarší. Přišla jsem k jezírku a krev z ní umyla, pak já vrátila do pouzdra a vzala z kamene luk. Chytla jsem jednoho za ruce a dotáhl ho vedle toho prvního. Na malý moment jsem zavřela oči a pomodlila se za jejich duše, aby aspoň ony našli svůj klid. To jediné jsem pro ně mohla udělat. Nakonec jsem zmizela v lese a nechala tenhle incident jako obvykle za sebou...jakoby se to nikdy nestalo. Bezmyšlenkovitě jsem bloudila lesem a nevěděla, kam teď jít. Mohla bych se vrátit do svého malého útočiště, ale mohla bych tam přivést lovce a to bych vážně nerada. Začala jsem si potichoučku pobrukovat nějakou melodii a pak uslyšela to varovné bručení. Zastavila jsem se a přímo přede mnou se z lesa vynořil medvěd grizzly. Zaklela jsem a o krok ustoupila. Stoupl si na zadní a zařval. Pomalu jsem vytahovala šíp a dávala ho do luku, jenže na to už bylo pozdě. Šel přímo ke mě a mou mysl začínali zaplňovat obavy. Všimla jsem si, jak z něj na pravém boku trčí šíp, což znamenalo, že ho někdo úplně zbytečně vyprovokoval a já mu musela čelit místo nějakého blbého pytláka. Zamračila jsem se a nepohnula se ani o milimetr...mohl by to být můj konec, ale snad nebyl. Nakonec jsem ještě mladá a ještě jsem toho spoustu neviděla. Ignorovala jsem ten odporný smrad a dívala se do země. Dívat se medvědovi do očí by byla sebevražda a tak hluboko já nikdy neklesnu...snad. Nakonec se stalo to, čemu jsem se chtěla od samého začátku snažila vyhnout...napřáhl svou obrovskou tlapu a pak mě ošklivě škrábl přes paži. Spadla jsem na zem a snažila se vzpamatovat...luk byl kousek ode mě, takže ho stačilo jen vzít...naděje byla tak blizoučko a přitom tak daleko. Zhluboka jsem dýchala a soustředila se na vše jiné než na bolest, která ovládla mou levou ruku. Cítila jsem, jak ta krev nepřestává téct a já musela zasténat. Najednou toho medvěda zasáhl něčí šíp a já sebou trhla. Trošku couvl a přede mnou se objevil nějaký kluk. Z jeho postoje jsem nemohla poznat, jestli ho pohání adrenalin nebo strach...každopádně na sobě nedal nic znát a to bylo profesionální. Objevil se u mě a opatrně zvedl mou poraněnou ruku, která by se měla každou chvíli začít hojit. Podívala jsem se na méďu, který se nevzdával...popadla jsem luk a vystřelila nachystaný šíp. Trefila jsem se kousek pod srdce. Raději jsem vsadila na dýku a zaútočila zblízka. Ten kluk mě chtěl zastavit, ale nepovedlo se mu to. Přiběhla jsem k němu a zarazila mu nůž přímo do srdce. Jeho řev pronikl tichem a já doufala, že neohluchnu. Bohužel mě ten medvěd objal tlapami a zaryl mi drápy do zad. Vykřikla jsem a spadla na zem...jeho mrtvola spadla kousek ode mě. I přes všechnu tu bolest jsem se musela usmát, jenže to mě brzo přešlo. Znovu se u mě objevil ten cizinec, ale já ho viděla rozmazaně. Pomalu jsem ztrácela vědomí, protože jsem ztratila až moc krve a rány se mi nestihli včas zahojit. Bylo pozdě...

Diskusní téma: 1. Kapitola

:)

Měla jsem pravdu! Já říkala, že tohle bude prostě bomba a měla jsem pravdu! Opravdu skvělá kapitola! :3

♥♥♥

O.O...Wow...jako fakt....wow...O můj bože, to je tak skvělý :D Víc ti nenapíšu.....ztratila jsem slova... ^.^

Re: ♥♥♥

Děkuju moc :DDDD :)))

:DDDD

To je.......................SKVĚLÝ !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Upřímně právě jsem přišla na to k čemu se dají přirovnat tvé příběhy.
Tvoje příběhy jsou jako droga ,když si je jednou přečteš tak je nikdy nemůžeš přestat číst!!! :3333 :DDD

Re: :DDDD

Moc, moc, moc a moc ti děkuju :D Šíleně mě potěšilo, že se ti tak moc líbí a doufám, že to takhle bude i v budoucnu :D

:o

Děláš si srandu? Je to skvělý...a moc :D ♥ Doufám, že ten kluk byl Connor a líbila se mi ta akce a napětí :D

Re: :o

Moc ti děkuju :D

Přidat nový příspěvek