1. Kapitola - Povinnosti vůči rodu

 

Seděla jsem na louce a opírala se o něj. Věděla jsem, že tohle odpoledne, že tahle chvíle s ním musí někdy skončit, ale modlila jsem se ať je konec ještě víc vzdálený než Antarktida. Nevím, proč mě napadla zrovna Antarktida, ale na tom mi vůbec nezáleží. Chtěla jsem být s ním, i když to nešlo. Moc jsem si přála, ať se čas dá zastavit.

,,Eleno?'' Zašeptal mi do ucha a já se usmála.

,,Ano?'' Jemně mě pohladil po paži a ten dotek mi do těla vyslal vlnu touhy. Otočila jsem se na něj a on vypadal poměrně smutně.

,,Víš, že se tě nevzdám? Nenechám si tě vzít.'' Chytla jsem ho za ruku a pevně jí sevřela v té mé.

,,Vždycky budu jen tvoje...'' Zašeptala jsem a políbila ho. Bála jsem se toho, že to byla lež. Rodiče mi nikdy nedovolí s ním být, ale já jsem dost stará na to, abych se mohla rozhodnout sama. Opatrně mě položil do trávy a já si ho k sobě přitáhla. Ani já si ho nenechám vzít.

,,Dobře vědět.'' Řekl a já pokrčila rameny. Byl to nejkrásnější moment v mém životě, ale i ten nemusel nutně skončit dobře. Snad věděl, že ho miluju, ale jistotu jsem neměla nikdy. Nejistě se usmál a odhrnul mi pramen vlasů z obličeje.

,,Rene...'' Dřív než jsem tu větu stihla dokončit mi dal znamení, ať mlčím. Chvilku se tvářil zamyšleně, ale pak jsem zaslechla to, co on. Dva lidské hlasy. Hned byl na nohou a mě pomohl vstát. Rozhlédla jsem se po okolí a všimla si mladých lidí.

,,Nemáš hlad?'' Zeptal se a mrkl na mě. Sama jsem nemohla přesně určit, jestli mám hlad nebo jen chuť si zalovit.

,,Ani nevím.'' Raději jsem se přiznala, protože lhát Renovi by nemělo absolutně žádný smysl. 

,,Ale no tak El.'' Prosebně se na mě podíval a mě okamžitě napadla otázka typu....kolikrát spolu ještě budeme lovit? Tohle mě přemluvilo. Kývla jsem a šla za ním. Věděla jsem přesně, jaká je má úloha. Byli to dva kluci. Ren musel už typicky čekat, protože upoutání pozornosti bylo na mě...teda jen pokud oběť byla mužského pohlaví. Rychle jsem se dostala na něco, co mělo představovat cestu a šla přímo naproti nim. Podle nich jsem tam byla sama, ale oni se, tak sladce pletli. Sotva jsem prošla kolem nich, tak jsem zaslechla, jak se oba zastavili a pískli na mě. Otočila jsem se s úsměvem na tváři.

,,Potřebujete něco?'' Zeptala jsem se mile a oni kývli.

,,Dáš nám svoje číslo?'' Zeptal se jeden. Byl vysoký skoro stejně, jako Ren. Zasmála jsem se a zakroutila hlavou.

,,Věř mi mé číslo bys nechtěl.'' Odpověděla jsem a už cítila, jak se mi zaostřili zuby.

,,Ani nevíš, jak moc bych ho chtěl kotě.'' Hned jsem stála u něj a on vyplašeně couvl, jenže narazil do Rena. Ten druhý stál, jak socha na místě a ani se nehnul...což bych mu teda radila už jen kvůli jeho bezpečnosti.

,,Promiň, ale dávat ti ho by nemělo žádnou cenu.'' Ukázala jsem mu zuby a v ten moment se ten druhý napřáhl a chystal se mě praštit, ale já s lehkostí jeho ruku chytla. Pevně jsem mu stiska zápěstí a bolestí ho dostala na kolena.

,,Co jste zač?'' Zeptal se ten první.

,,To brzo zjistíš.'' Zašeptala jsem a kousla ho. Milovala jsem ten pocit, jakou bolest jim způsobuju, když jim mé zuby propíchnou kůži a později tepnu. Neměla jsem hlad, takže jsem ho pak předala Renovi a začala přemýšlet, co uděláme s tím druhým.

,,Rene...udrž ho při vědomí.'' Řekla jsem a kousla sebe samu do zápěstí. Pak jsem toho na zemi hrubě chytla a dala mu svou krev. Když jsem si byla jistá, že to bude fungovat zlomila jsem mu vaz.

,,Ty couro! Tys ho zabila!'' Snažil se ke mě dostat, ale Ren ho pohotově chytl.

,,Ještě mi za to poděkuje.'' Řekla jsem mu na to a dřepla si k ,,mrtvole''. Dávám mu max. dvě minuty. V duchu jsem počítala. Měl by se probudit...teda pokud je dost silnej na to, aby prošel proměnou těla, mysli a duše. Když se měníte, je to něco, co vás může stát život. Nezmění vás to jen po fyzické stránce, ale i po té psychické. Máte jiná názor na svět. Jste svobodní, protože už vás nesvazují lidská pravidla. Je to neuvěřitelný proces, ale...někoho zlomí ta bolest, která tomu předchází. Poměrně brzo otevřel oči. Jemně jsem se usmála a podívala se na Rena, který klidně stál opodál.

,,Co se to kruci stalo?'' Zeptal se a jeho pohled se zastavil na mě.

,,Máš hlad, co?'' Zeptala jsem se a přímo vedle mě skončil jeho kámoš.

,,Tak se nakrm...'' Zašeptala jsem a nechala jejich osud být. Postavila jsem se a vrhla po Renovi tázavý pohled.

,,Neboj...dal jsem mu svou krev. Až ho zabije, tak se zase probere.'' Řekl a přitáhl mě k sobě. Podívala jsem se mu do očí a spokojeně se usmála. Rychle jsme zmizeli pryč, abychom je náhodou nerušili při nějaké činnosti. Zastavili jsme se u jednoho neobydleného domu. Opřela jsem se o zeď a vyzývavě jsem se na něj podívala.

,,Co chceš dělat?'' Zeptala jsem se a on se usmál. Chytl mě za ruku, já neváhala a stáhla ho blíž k sobě.

,,A co bys chtěla dělat ty?'' Zašeptal mi do ucha a pak mě políbil na krk. Vypadalo to, že se chystá odtáhnout, když v tom jsem ho políbila já. Muselo mu být jasný, že z tohoto jen tak nevycouvá. Nemohla jsem mu odolat...proč taky? Provokativně mě kousl do rtu. Moje tělo zalil příval horka právě ve chvíli, kdy mě chytl kolem pasu. Nesnášela jsem chvíle bez něj, a proto jsem si, takových okamžiků vážila...Přála jsem si, aby to tak zůstalo.

,,Neruším?'' Ozvalo se a on se ode mě odtáhl. Ten hlas mi byl nějak povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout na jeho majitele. Stačil jeden pohled a já se totálně zarazila. Byl to tátův....poradce? Nevím, jakou má vlastně funkci.

,,Ano rušíte.'' Řekla jsem naštvaně a vrhla na něj vražedný pohled.

,,Tak to se omlouvám, ale Váš otec Vás hledá...je to prý nutné. Můžu Vás tedy poprosit slečno, abyste šla se mnou?'' Zeptal se zdvořile.

,,Je to nutné.'' Zopakovala jsem a podívala se na Rena. Rozpačitě se usmál a kývl.

,,Dáte nám prosím minutku?'' Možná to zněla, jako otázka, ale byl to skoro rozkaz. Nechal nás o samotě a já Rena obejmula.

,,Promiň...budu muset jít. Opravdu mě to moc mrzí, ale bylo to super.'' Zašeptala jsem a chystala se odejít, jenže on mě chytl, otočil mě k sobě a naposledy mě políbil. Pak už mě pustil a já odešla za tím narušitelem.

,,Jestli o tomhle řeknete otci, tak vám udělám ze života peklo.'' Oznámila jsem mu a nevěnovala mu, ani jeden pohled. Vřela mi krev v žilách, protože mi zničili celý příjemně strávený den s klukem, kterého jsem milovala.

    Rozrazila jsem dveře tátovi pracovny a on se zamračil. Bylo vidět, že se mu mé způsoby zdají poměrně neslušné.

,,Co se děje tentokrát?'' Zeptala jsem se a sedla si do křesla. Zakroutil hlavou a podíval se na mě.

,,Eleno musíme si promluvit o tvé budoucnosti...''

,,Máma ti dělala přednášku, co?'' Skočila jsem mu do věty a jeho výraz se proměnil na varovný. Naznačil mi tím, že dokud neskončí, mám mlčet.

,,Měla bys pochopit, že máš vůči našemu klanu určitě povinnosti, které musíš plnit...no prostě matka chce, aby ses začala chovat dospěle a neutíkala neustále do lesa, jako nějaká divoška.'' Vytřeštila jsem oči.

,,Tati...já se nechovám, jako divoška. Jen mi les připadá, jako domov.'' Řekla jsem smutně a myslela přitom na Rena.

,,Já to chápu holčičko, ale už ti táhne na 500 let.'' Vím i bez tebe, jak jsem stará. Proč prostě nemůžou pochopit, že mě nebaví chovat se, jako dáma...panebože tohle je 21 století ne doba kamenná.

,,Tati...'' Zašeptala jsem zničeně.

,,Nebudu se o tom víc bavit. Je to tvoje povinnost a ty prostě uděláš vše, co ti s matkou řekneme.'' Prudce jsem vstala a namířila na něj prstem.

,,Tak to se teda šeredně pleteš! Já vám kašlu na nějaké blbé povinnosti!'' S těmito slovy jsem odešla a možná bych měla přiznat, že jsem brečela, jako malé dítě. Proč to dělají? Odešla jsem do svého pokoje a práskla dveřma. Měla jsem chuť rozbít všechno, co mi přijde pod ruce, ale to jsem si klasicky rozmyslela...nakonec mi ty věci přece nic neudělali ne? Pokud bych měla chuť vylít si na někom vztek, tak by to byla určitě máma, která s tím přišla. Sedla jsem si ke stolu a věnovala jsem se svým věcem.

       Jasně jsem slyšela, jak mě volá, ale nechala jsem jí přijít až do mého pokoje, aby mi to řekla osobně.

,,Je večeře. Byla bys tak hodná a připojila se k nám?'' Zeptala se naštvaně a já se na ní otočila.

,,Hned jsem u vás...jen se upravím.'' Kývla a zmizela. Umučeně jsem zamířila do koupelny. Byl to jednoduchý proces. Trošku make-upu a ostatních líčidel, ale nejdřív jsem na sebe hodila krátké černé šaty. Pořádně jsem si rozčesala vlasy a zamířila do koupelny. Když pocházíte z takového rodu, jako já je potřebné ukazovat se na veřejnosti, ale i v soukromí, jako dáma, ale já to dodržuju jen před rodiči. Rychle jsem přišla do jídelny.

,,Pomalu. Narovnej se a nezapomeň se usmívat. Hlavně elegantně Eleno.'' Ano moje matka je pořád ještě staromódní, ale vyčítejte jí to. Vychovali jí tak a ona se jen snaží udržet vznešenost naší krve, jak jí to naučila babička.

,,Omlouvám se za zdržení.'' Řekla jsem přesně ve chvíli, kdy mi nějaký muž posunul židli, abych si mohla sednout. Jemně jsem se na něj usmála...mělo to znamenat díky.

,,No. Vidím, že jsme už všichni, takže můžou začít nosit na stůl.'' Řekl otec a já se podívala na bratra, který se znuděně opíral a zíral do mobilu. Snažil se to před matkou skrýt, ale neúspěšně.

,,Thomasi...prosím odlož to alespoň u večeře.'' Požádala a on jí neochotně poslechl. Unikl mi malý úsměv, když mi došlo, jaký respekt máme k matce. Vlastně bych měla říct, že je můj vzor. Vždycky byla nádherná. Ona byla pro okolí okouzlující paní Grigoriová. Pohybovala se ladně a plynně. Nikdy se jí nestalo něco trapnýho. Prostě byla perfektní. Vzhlížela jsem k ní, i když jsem nikdy neměla odvahu jí to říct.

,,Stalo se dnes něco důležitého? Myslím, že bysme se měli zapojit více do té slavné rady, kterou podle někoho, tak pohrdáme.'' Při té druhé větě se jí malinko změnil tón hlasu ve, kterém jsem poznala rozhořčení.

,,Myslím matko, že dnes se nestalo nic, tak výjimečného, že by to vůbec stálo za řeč. A co se týče té rady, tak s tebou plně souhlasím.'' Řekla jsem, abych jí ujistila, že jí někdo vůbec hodlá poslouchat. Mezitím mi donesli talíř s jídlem a já se na to znechuceně podívala. Vzala jsem do ruky vidličku a píchla do té růžové potvory, co jsem měla na talíři. Začala jsem se v tom přehrabovat.

,,Co ty si o tom myslíš...zlatíčko, co to děláš?'' Vzhlédla jsem, abych si ujistila, že to bylo na mě.

,,Jestli se mohu zeptat...co je to?'' Usmála se a společně s ní i zbytek stolu.

,,Holčičko to jsou krevety.'' Odpověděla a já si zakryla pusu.

,,Promiňte, ale udělalo se mi lehce nevolno. Myslím, že dnes večeři vynechám.'' Oznámila jsem a odsunula od sebe talíř těch nechutných, slizkých a mořských zvířat.

,,Eleno nechám ti přinést něco jiného.'' Řekl otec. Rychle se u nás objevil další sluha či, kdo to byl a odnesl to ode mě.

,,Co ty si o tom myslíš Iane? Měli bychom s tím něco dělat ne?'' Poslouchala jsem a přitom jsem se decentně napila červeného vína.

,,Jistě drahá, ale neměli by jsme to probírat před dětmi.'' Odpověděl a já povytáhla obočí. Nikdy nic nechtěli řešit v naší přítomnosti. Zbytek večeře probíhal v naprostém tichu. Mě donesli něco, co vypadalo naprosto normálně a pak jsem se raději věnovala vlastním myšlenkám. Znovu jsem byla na té louce a užívala si tu chvíli znovu a znovu. Když už jsme jen seděli u stolu, tak se trošku uvolnila atmosféra, ale já jsme měla jiný plán, než sedět s něma až do rána.

,,Mohla bych si prosím zajít do města?'' Zeptala jsem se a matka lehce kývla na souhlas.

,,Určitě, ale vrať se před třetí.'' Řekla a já se vytratila do svého pokoje. Shodila jsem ze sebe ty šílený šaty a hledala v té gigantické skříní něco na sebe. Chvilku na to se ozvalo klepání na dveře. Popadla jsem z postele krátký, hedvábný, lehký černý župan a dala si ho na sebe.

,,Ano. Pojďte dál.'' Křikla jsem a ve dveřích se objevila matka.

,,Chtěla jsem ti jen říct, že až se vrátíš, nebudeme doma, protože nám teď volali z Chicaga...musíme tam na chvíli s otcem jet. Tom jede do Las Vegas.'' Nechápavě jsem se na ní podívala a pak v duchu zajásala.

,,Aha. Tak nečekaně? Wow.'' Kývla a odešla. Zatleskala jsem a vrátila se k hledání. Za pár minut jsem slyšela prásknutí vchodových dveří.

,,Konečně bude klid.'' Řekla jsem sama pro sebe, jenže mé nadšení trvalo jen chvíli. Nemohla jsem v té kupě hader najít nic normálního. Zakroutila jsem hlavou a kousek poodstoupila, jenže jsem do někoho vrazila. Vykřikla jsem a zakopla o židli, protože jsem vyplašeně odskočila. Málem jsem skončila na zemi, ale podepřeli mě něčí ruce.

,,Rene! Krucinál tohle už nedělej!'' Řekla jsem a vytrhla se mu. Až teď jsem si uvědomila, že jsem jen ve spodním prádle. Zmateně jsem se dívala po tom zatraceným županu.

,,Otoč se!'' Procedila jsem skrz zuby. Skočil na mou postel a s úsměvem se na mě podíval.

,,Co tady děláš?'' Zeptala jsem se a vzala si na sebe první tričko, co mi přišlo pod ruku. Džíny jsem měla přehozené přes židli.

,,No jen tak jsem šel kolem a řekl si, že se stavím.'' Řekl a já se na něj otočila. Typicky se usmíval a já měla chuť mu vynahradit to pokažený odpoledne, ale pochybuju, že na to má náladu.

,,Dělám si srandu...jen jsem tě chtěl vidět a navíc mi volal tvůj brácha, že se prý můžu zastavit.'' To bylo bráškovi podobný, ale byla jsem ráda, že je nad věcí. Navíc on a Ren byli kámoši.

,,Aha. Takže to mám pochopit tak, že jsem ti chyběla jo? Na tohle ti neskočím.'' Řekla jsem a on v ten moment stál u mě a držel mě kolem pasu.

,,Já to myslel vážně...umíral jsem nedočkavostí.'' Poslední slovo zašeptal a pak mě dlouze políbil. Byl to neskutečně dlouhý polibek, který jsem si užívala, ale i ten musel někdy skončit.

,,Nezmizíme odtud?'' Zeptala jsem se a on kývl.

,,Řekni kam a můžeme jet.'' Odpověděl a já se usmála.

Co říkáte na 1. Kapitolu?

1.kapitola

Myslím, že to je skvělý začátek. Elena na mě působí docela mírně rozmazleně, ale tak uvidím :D A Ren, no tak to ještě moc nevím, co si myslet :) Tématiku upírů schvaluju :D I když mě během čtení napadlo, co teď bude s těma klukama co tam chytli........určitě pokračuj. Budu se těšit co bude následovat :D

Re: 1.kapitola

Děkuju :D Další kapitoly by ti měli říct víc :))

Přidat nový příspěvek